Mladé si umíme vychovávat sami
Chtěla pečovat o zdraví pacientů, ale teď se stará o zaměstnance. „V jistém ohledu je to podobná práce,“usmívá se talent manažerka advokátní kanceláře Martina Tintěrová.
Talent management musí dělat člověk, který má rád lidi a nevadí mu neustále se potýkat s novými situacemi. Přeci jen zaměstnanci nejsou roboti – nemůžete je naprogramovat, aby šlapali, jak potřebujete.
Alice Andryzková
Dříve se tomu říkalo osobní oddělení, pak světáčtěji personální. Po útoku angličtiny to byly human resources (HR), tedy lidské zdroje. A dnes se mluví o talent managementu. „Jde o jedno: vytvořit a udržovat ve firmě tým, který bude vysoce efektivní, dokonale sehraný a spokojený,“říká Martina Tintěrová, která se v pražské kanceláři globální právní firmy Dentons stará o 150 lidí, z toho 65 právníků.
Jaké to je, zajišťovat pracovní štěstí tolika lidem?
Je to skvělé. Ale když jsem před více než rokem potkala souseda, který je v téhle kanceláři partnerem a nabídl mi, zda se nechci starat o talenty v Dentons, netušila jsem, co vše mě čeká.
Na jaké překážky jste narazila?
Advokáti jsou osobnosti, chtějí mít všechno po svém. Prostředí je tu hodně zaměřené na výkon, ale zároveň velmi přátelské. Snažíme se udržet tu správnou rovnováhu.
Jakým způsobem?
Když lidem necháte volnost, jsou spokojenější, chtějí být součástí týmu. Pokud se talent management dělá na vysoké úrovni, lidé se mohou plně soustředit na práci a nemusí se rozptylovat stohy administrativy. Myslím si také, že talent manager by měl hrát i psychologickou roli, a to jak v oblasti pracovní, tak soukromé. Je důležité si na zaměstnance najít čas a vyslechnout je. Pak firma neztrácí lidskou tvář, pracovníci se v ní cítí dobře a jsou k ní loajální. To je podobné jako péče o pacienty – jsem totiž původní profesí zdravotní sestra...
Co konkrétně tedy pro pohodu lidí ve firmě děláte?
Dbáme na work-life balance, protože pracovníci, kteří by vyhořeli za tři roky, jsou nám k ničemu. Podporujeme zkrácené úvazky – maminky na rodičovské jsou efektivní a loajální pracovnice, u nás třeba asistentky pracující na šest nebo sedm hodin denně. Máme tu také několik matek-právniček na zkrácený úvazek, které jsou expertkami na úzký obor.
Pořádáte i akce na „stmelení kolektivu“?
Ano, a je jich hodně: letní kino na střešní terase našeho sídla v centru Prahy, retreaty a teambuildingové pobyty. Reprezentanti pražské kanceláře se úspěšně účastní kontinentálních a celosvětových turnajů ve fotbale a volejbale, které organizuje naše firma. Dále kolega přišel s tím, že bychom mohli mít v kanceláři jógu, tak ji máme. Úžasný byl vánoční večírek, kde jsme si vystačili sami: moderátor, kapela se zpěvačkou, DJ – všechno lidé z Dentons.
S takovou firemní kulturou asi nemáte potíže najít zaměstnance...
Potýkáme se se stejnými problémy jako jiní zaměstnavatelé na pražském pracovním trhu. Jedním z nich je zvýšená fluktuace a rostoucí nároky na odměňování.
Jaké kanály pro nábor využíváte?
Hodně dáváme na doporučení, inzerujeme, najímáme personální agentury... Ony se metody náboru moc nemění, jen je více možností než dříve – internet, Facebook, LinkedIn... A díky nim je přijímací řízení rychlejší. Před lety člověk napsal životopis, vytiskl si ho třicetkrát, koupil třicet obálek a známek a posílal. Pak jel na měsíc na dovolenou, protože věděl, že dříve se nic dít nebude. Dnes se všechno odehraje v řádu dní, ale mnohdy dochází k neuváženému rozhodnutí. Kdysi si lidé sepsali informace o firmě, kam se hlásili, dnes o ní nevědí nic, přitom všechny údaje snadno najdou na webu.
To je klasická chyba absolventů u pohovorů. Vyhledáváte talenty už na vysokých školách?
Mapujeme si všechny právnické fakulty v Česku, vybíráme si studenty ve vyšších ročnících, kterým pak nabídneme místa koncipientů. Jenže job fairy na vysokých školách už nejsou, co bývaly. Dříve se studenti zajímali, byli ambicióznější, věděli, čemu se chtějí věnovat. Mladé si však umíme vychovat sami, ovšem starší kolegové musí mít čas a chuť je učit. Lidí, kteří chtějí dělat věci navíc, dnes bohužel není mnoho, a proto si jich velmi považujeme.
Jak se zdravotní sestřička vlastně dostala k personalistice?
Vystudovala jsem střední zdravotnickou školu a chvíli pracovala na transplantační onkologické jednotce v pražském Motole. Jenže v roce 1993 nebyly ve zdravotnictví právě vysoké mzdy, ony tedy nejsou ani dnes. Přihlásila jsem se na inzerát v novinách, v němž personální agentura Helmut Neumann International hledala recepční pro firmu Oracle. Tam mě sice nevybrali, ale nabídli mi práci u nich v agentuře. Takže roku 1996 začala má kariéra v HR. Nevěděla jsem o tomto oboru nic, ale měla jsem štěstí na lidi. Učila jsem se jazyky, dělala v recepci a přihlížela u pohovorů. Pak jsem práci přerušila a šla na rok studovat francouzštinu a angličtinu na jazykovou školu. V roce 1999 jsem se rozhodla znalosti si procvičit v terénu a odjela jsem do Austrálie. Zprvu mě brali jako typického studenta z východní Evropy, ale pak zjistili, že se obstojně domluvím, a ptali se mě, jestli nechci studovat dál. Kde bych na to vzala? A tak mi pomohli do kurzu. Uvažovala jsem, že v Austrálii zůstanu, ale nakonec jsem se vrátila.
Chtěla jste zpět do oboru?
Ano, absolvovala jsem sedmikolové přijímací řízení do poradenské firmy Andersen Consulting, později Accenture, a v roce 2000 jsem tam nastoupila do tréninkového centra HR pro celou Evropu. Po několika letech se mi naskytla možnost působit na samostatné manažerské pozici, a tak jsem šla do firmy Canon a začala jsem zde budovat nezávislé HR oddělení a zavádět jednotlivé procesy. Po dvou letech jsem se přesunula do farmaceutického průmyslu, přece jen mi byla tato oblast vždy o něco bližší, a začala jsem pracovat pro biotechnologickou společnost Genzyme. Když ji investoři prodali a pro mě už tam nebylo místo, odešla jsem do jedné z největších farmaceutických firem – společnosti Novartis.
Dovedete si představit, že budete tuhle práci dělat až do penze?
Pravděpodobně ne, to náročné tempo je těžké dlouhodobě vydržet. Za takových deset let bych ráda přednášela, motivovala mladé lidi, takže bych se možná mohla přesunout do školství. Jen by bylo fajn si předtím vychovat někoho, komu svoji práci předám, kdo v ní bude pokračovat a bude ho to bavit.