1x měř, 2x žaluj. Když se orgánové utrhnou ze řetězu

Petra Suchomela, spolupracovníka MF DNES

Kdyby vám holič samou horlivostí ustřihl ucho, zubař provrtal zdravý zub a hrobník vykopal pod babičkou minerální pramen, patrně byste řekli, že nejsou profesionálové. Ublížili vám a nezaslouží si zaplatit fakturu. Když vyšetřovatelé obviní či žalobci ženou k soudu někoho, kdo v hádce vytrhl sokovi z ruky mobil, kdo plácl nejapnost o dějinách nebo si na ulici vystřelil z kolemjdoucích (nikoliv na ně), většinou jim to u občanů-zákazníků prochází. Pořádek přece musí být.

Končící týden byl malou přehlídkou obviňovací píle. Před trestním soudem stanul jistý šéf strážníků za to, že se mu nelíbilo, jak ho někdo natáčí, tak mu sebral z ruky telefon a hned mu ho zase vrátil. O den později poslanci rozhodovali o vydání kolegy kriminalistům za přiblblou hlášku o „neexistujícím pseudokoncentráku“. Policisté by opět byli rádi, aby o věci rozhodovala moc soudní v trestním řízení.

Není to dávno, co k soudu dotlačili i pána, který nastříkal na chodník obrys ležící postavy, řidiče autobusu, jenž přikreslil politikům na plakáty tykadla, umělce, kteří připíchli na Pražský hrad trenky. Před tribunálem stanul i herec, který si z komunálních politiků utahoval obrázkem na Facebooku, trestně stíhán byl i muž, který na veřejné akci hodil na prezidenta vajíčko a málem mu potřísnil sako.

Srovnání s kadeřníkem, který jde s břitvou přímo proti uchu, vystihuje, jaké škody může napáchat detektiv či jemu nadřazený státní zástupce, který nezná míru. Způsob jejich uvažování a profesní zaslepenost však spíše připomínají holiče, který z nekonečné škály účesů dokáže rozlišit jenom divoké dredy a holou hlavu. Nikdy nepoznal nic mezi tím. A obojí proto dělá blbě.

Všem výše zmíněným „kriminálním kauzám“je společná totální nepřiměřenost trestního stíhání. Jde o zvláštní a velmi výjimečný proces, který vrcholí rozhodováním „jménem republiky“a který se v normální demokracii používá až jako nejkrajnější z krajních. Výhradně tehdy, selžou-li ostatní metody, jak případ vyřešit.

Vůbec to neznamená, že by měl vylíčené eskapády někdo chválit. Není nutno je ani tolerovat. Ale jen ignorant či od reality odtržený „orgán“se ve svém uvažování omezuje na pouhé dvě kategorie: schvalovat (dredy), nebo trestně stíhat (holá hlava). Takto zúžený pohled u nositelů donucovací moci téměř definuje totalitu: každý, kdo do šablony nezapadá úplně a dokonale, má být omezen na lidských právech – právě k tomu totiž tresty ukládané soudem typicky směřují.

V demokracii jsou naproti tomu odstupňované nejen sankce, ale i ona řízení, ve kterých se ukládají. Začínají v rovině morálního odsudku, pokračují povinností snést veřejnou kritiku, postihy pracovními a kárnými, následuje velká skupina přestupků, o nichž se rozhoduje na obecním úřadě, či jiných správních deliktů a teprve ve chvíli, když už k nápravě lotra nebo k ochraně společnosti nic z toho nepostačí, svěří se záležitost kriminalistům, žalobci a soudu. Je to stupínek nejvyšší, poslední, výjimečný a krajní.

Profesní rutina bohužel vede i mnohé státní zástupce k peciválskému přijetí totalitního principu „v pochybnostech žaluj“. Pochybuji o tom, že dotyčný spáchal trestný čin, tak ho předám soudu a ono se uvidí. Ke zničenému životu obviněného, kterého vyhodili z práce, opustila ho manželka, přestali se s ním bavit děti a obden se o něm píše v novinách, netřeba přihlížet. Pro žalobce přece není obžaloba žádná trága, podobně jako operace pro chirurga. V části zmíněných kauz si soudy obžalobu vnutit nenechaly. Naposledy jí byl zproštěn onen šéf strážníků s alergií na cizí mobily. Justice však bude opravdu fungovat teprve tehdy, až nikoho ani nenapadne jí takové případy posílat.