Ukrajinci se bojí oživování nacionalismu
Je otřesné, že na Ukrajině vyrábějí idoly z nacionalistů, kteří byli vyzbrojováni Němci za druhé světové války, říká historička Dagmar Martinková.
Zhruba za dva týdny se uskuteční na Ukrajině volby. O post hlavy státu se uchází přes čtyřicet kandidátů včetně současného prezidenta Petra Porošenka a bývalé premiérky Julie Tymošenkové. Lidé však nečekají, že jim přinesou nějakou naději. „Ukrajina už dlouho sestupuje níž a níž. A vše zhoršuje obrovská korupce,“říká historička a předsedkyně Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel.
Vy jezdíte často na Ukrajinu za našimi krajany na Volyň, ale i do Kyjeva. Mluvíte jak s Čechy, tak s Ukrajinci. Jak se dívají na prezidentské volby? S nadějí?
Ne. Spíše s rezignací. Občas někdo řekne, že jeden kandidát by byl ještě horší než jiný, ale nejčastěji slýchám od řadových Ukrajinců, že nevidí naději. A modlí se, aby to nebylo ještě horší. Osobně moc nevěřím, že ať už bude zvolen kdokoli, že se cokoli podstatného změní.
Proč ne?
Ukrajinci sami říkají, že největší problém je v lidech, kteří jim vládnou, ve vládě, v parlamentu. Mnozí z nich nejsou jen politici, ale především podnikatelé a bezostyšně rozkrádají stát. Slýchám často, že většina peněz, které přijdou do centra, jsou jednoduše rozkradeny. To neříkají jen běžní Ukrajinci, mluví tak i zástupci gubernií, měst a obcí. Řada ukrajinských měst má zájem o spolupráci s těmi českými. Ale zdůrazňují, že chtějí spolupracovat výhradně přímo, v žádném případě nesmí jít finanční styk přes vládní úřady. Na otázku „proč“odpovídají vždy stejně: Protože v centrálních úřadech se peníze ztratí a k nám nedoputuje nic.
Může volby ovlivnit válka s proruskými separatisty na východě země?
Ukrajinci jsou z ní už unaveni, rozladěni, přejí si, aby konečně skončila. A děsí se, že jim, jejich synům či vnukům přijde povolávací rozkaz. Většina z nich to nevnímá jako boj za svou zem, jako vlasteneckou povinnost. Naopak říkají, že nevidí důvod, proč by měli bojovat proti lidem na východě. Je to pro ně velká zátěž, psychická i finanční. Když mladý chlapec narukuje, armáda ho nevybaví vším potřebným. Na výstroj do války včetně neprůstřelné vesty se musí složit lidé z vesnice nebo města, kde žije. Nevím, jestli se tohle děje všude v centrální a na západní Ukrajině, ale ve vesnicích a městech, kde žijí volyňští Češi, to tak chodí. Nelze se divit, že mají války plné zuby. To je jeden z důvodů, proč můžete zaznamenat názor – a to teď mluvím o Ukrajincích, nejen o potomcích volyňských Čechů – že bude muset přijít nová revoluce, protože to v lidech vře.
Říkáte, že to je jeden z důvodů – jaké jdou ty další?
Zejména otřesná životní a hospodářská situace. Obrovská nezaměstnanost. Kdo pracuje, má směšnou mzdu. Přitom v supermarketu zaplatíte ceny velmi blízké těm našim. Výdělky ale porovnat s našimi nejdou. Mnohdy přemýšlím, jakým zázrakem dokážou z tak neuvěřitelně nízkými příjmy, ať jde o důchody či o mzdy, vůbec přežít.
Jak to tedy dokážou?
Každý si hledá obživu, jak umí. Na vesnici mají lidé zahrádku, nějakou kravku, občas přebytek zavezou na trh. Ve městech, ale nejen v nich, kvete černý a výměnný obchod. Pro lidi je hrozné pozorovat, jak se rok od roku zhoršuje vše, na co byli zvyklí, že v minulosti aspoň trochu fungovalo. Rozpadává se třeba zdravotnictví. Byla jsem se zájezdem na Ukrajině, kde naše průvodkyně – válečná veteránka – dostala zápal plic. Šokovalo mě, když nejdřív přijela prázdná sanitka a pak doktor po vyšetření v nemocnici napsal na lístek, co musíme pořídit v lékárně. Když nemáte peníze, máte smůlu. V jiném případě moje známá, sedmdesátiletá paní měla vážnou zdravotní příhodu, potřebovala převézt do druhé nemocnice, ale sanitka přijela, až když se její příbuzní složili na benzin. Jsem založením optimistka, ale moc naděje nevidím, Ukrajina už dlouho sestupuje stále níž a níž. A aby toho nebylo málo, všechno zhoršuje obrovská korupce.
Jak se projevuje?
Stačí, když vedete výpravu volyňských Čechů na Ukrajinu nebo vyjednáváte postavení nového pomníku. Běháte několik dnů po úřadech a zjišťujete, že výsledkem je nula, že nejen za razítko, ale i za sebemenší úřední úkon, dokonce i za odpověď na vaši žádost předpokládají úplatek. Nikdo to otevřeně neřekne, ale když něco dáte, najednou se vše začne hýbat. To vás pak přepadne naprostá beznaděj.
Takže to znáte z vlastní zkušenosti?
Byla jsem přítomna mnoha vyjednávání o hrobech našich legionářů a nic se nepohnulo vpřed, protože se nedal úplatek. Jednou nám řekli, že razítko dají, pokud ve vesnici opravíme kostel, chodník a vybudujeme parkoviště. Úředníkům nevysvětlíte, že jde o peníze z našeho ministerstva obrany, které nemá v účetnictví kolonku „úplatek“. Někdy se po velmi dlouhé době něco pohne, nebo se naopak rozhodnou smést to ze stolu a najdou si důvod, třeba že naši legionáři zabíjeli Ukrajince. Nebo se po týdnech vyčerpávajících vyjednávání konečně domluvíte na razítku, najdete firmu, která je ochotná provést zakázku, plácnete si a unaveně odjedete. Po dvou měsících se vrátíte a zjistíte, že z dohody nic nesplnili. Nebo jen část. Ale tím nechci říct, že je na Ukrajině vše špatné. Znám spousty Ukrajinců tam i v Česku, kteří odvádějí skvělou práci. Je to nejspíše něco jako atmosféra v té zemi, nevím...
Atmosféře možná nepřispívá oprašování nacionalismu a jmen, jako je třeba Stěpan Bandera.
Samozřejmě že nepřispívá. Nacionalismus je tam cítit stále více a na každém kroku. Před lety nebyl problém domluvit se na umístění pamětní desky českému válečnému veteránovi. Teď už nám bylo řečeno, že to je problém. Dříve jsem jako historička běžně mluvila na Ukrajině o různých stránkách soužití Čechů a Ukrajinců, o přátelství i nacionalismu. Loni už jsem byla upozorněna, že bych si mnohé podrobnosti měla nechat pro sebe. V městech rostou Banderovy pomníky. A mnozí lidé se bojí. Za druhé světové války, když vyrůstal ukrajinský nacionalismus spojený s osobností jeho ideového vůdce Stěpana Bandery, tak to bylo něco strašného. A dnes je velmi nebezpečné, jak se tyto události začínají přepisovat.
Jak to myslíte?
Překrucování pravdy je hodně a množí se. Uvedu jeden příklad. Na Ukrajině se začalo psát, že prý volyňští Češi za druhé světové války ochotně spolupracovali s banderovci. Jenže to je lež. Češi se snažili zejména přežít. Pochopitelně, že když přišli ozbrojení banderovci do vesnice, dali jim jídlo nebo okovali koně, doktor se s nimi nehádal, když ho naložili na vůz a odvezli do lesa, aby jim ošetřil raněné. Kdyby to neudělali, zabili by je. Nešlo o dobrovolnou spolupráci. Svědčí o tom stále častější případy, kdy banderovci vyvraždili rodiny, protože jim neposkytli vše, co potřebovali.
To je opravdu situace tak špatná?
Ani trochu se nedivím lidem, že se opět začínají bát. Oslavování těch, kteří za války dělali strašné věci, je samo o sobě děsivé. A k tomu se přidávají množící se zákazy, které dost připomínají totalitní režim. Třeba zákaz mluvit rusky na veřejných místech, radikální proměny názvů ulic a obcí, aby zněly ukrajinsky, škrtání slov ze slovníku a jejich výměna jen proto, že znějí moc rusky. Je toho hodně a všechno to vyvolává temné vzpomínky.
Můžete srovnat situaci před válkou na východě země s proruskými separatisty a teď v jejím průběhu. Proč podle vás roste nacionalismus?
Jednou z příčin je asi touha pozapomenout na bezútěšnou situaci, na beznaděj, přiklonit se k něčemu kladnému, úctyhodnému. Tonoucí se stébla chytá, a proto vytváří národní ikony a současně tím odvrací pozornost lidí od stále zoufalejší životní situace. Je však otřesné, že si své idoly vyrábějí z nacionalistů, kteří byli cvičeni a vyzbrojováni Němci za druhé světové války. Někteří ukrajinští nacionalisté vstupovali do SS či do pomocných četnických oddílů, napomáhali ve vyhledávání a soustřeďování Židů. Jeden volyňský Čech mi kdysi vyprávěl, že když se jeho soused Ukrajinec vrátil z jednotky pomáhající německé SS, tak řekl: „Až jednou svět zjistí, čemu jsme napomáhali, tak nám to nikdy neodpustí.“
Postihlo to i volyňské Čechy?
Máme zatím přesně zdokumentovány osudy 400 volyňských Čechů, které povraždili banderovci. Od jmen oběti, přes čas, místo a způsob zločinu. To však není konečné číslo. Třeba Poláků bylo na Ukrajině vyvražděno 80–100 tisíc. Nikdy jsem nevěřila, že se taková vlna nacionalismu až s fanatickými rysy může opět objevit. Nevěřila jsem, že opět uvidím lidi v Kyjevě pochodovat s vlajkami a pochodněmi. A už vůbec jsem nevěřila, že by někdy mohlo dojít k tak tvrdému překrucování historických faktů.
Jde o hrstku nacionalistů, nebo o většinu lidí?
Podle mě je to menšina Ukrajinců. Ale dokázali si prosadit svou ideologii a zastrašit většinu tak, že se dnes už veřejně prakticky nikdo v západní a centrální Ukrajině neodváží říkat nic jiného než to, co tvrdí nacionalisté.
Jak vidíte budoucnost Ukrajiny?
Nevím. Mám tu zem a její lidi ráda. Ukrajinci jsou vnímáni u nás i na západ od nás jako dobří a pracovití lidé. Ale teď si to komplikují. To, jak se vydali cestou přepisování dějin, jak se pokoušejí ospravedlňovat, a dokonce i glorifikovat jednoznačné zločince, to je děsné. Ztrácejí tím důvěru a kredit i v zahraničí, protože tohle je daleko za čarou toho, co je přípustné. Vydali se bohužel opačnou cestou, než měli. Od tohoto národa by bylo hrdinské, kdyby se tomu bezostyšnému lhaní dokázali postavit čelem a přiznat chyby. Pak by bylo možné se očistit a jít dál. Kéž by se vrátili k tomu nejlepšímu, co v nich je, a na tom stavěli.
Co tím myslíte?
Třeba pro naše krajany Volyňáky (kdysi na Volyni) bylo přirozené, že od útlého dětství, od školních lavic, seděli v jedné třídě s Poláky, Ukrajinci, Židy, Němci, Rusy a vycházeli s nimi v pohodě. Češi se vždy snažili co nejlépe vycházet se všemi. Kdyby dnešní Ukrajina stavěla přesně na tom, jak ty národy spolu dokázaly v některých obdobích žít, fungovat a pracovat, kdyby ten odkaz dokázala rozvíjet, tak by mohlo být mnohem, mnohem lépe.