Místo hokeje mě poslali na běžky, abych neutekl
Má primát, o kterém dlouho nevěděl. Ladislav Svozil je první draftovaný Čech do NHL.
Jan Daněk
Při fotografování se mohutně nadechne, aby zamaskoval kulatící se figuru. „To víte, člověk pocítí každý rok a hlavně kilo navíc,“prohodí Ladislav Svozil.
Vitální šedesátník válel v 70. a 80. letech za Vítkovice. V roce 1981 byl u jejich posledního titulu. V klubu s několika přestávkami pracuje už téměř čtvrt století. Svozil patří mezi klubové legendy, jejichž jména uvidíte, když se procházíte po chodbách vítkovické haly.
Přitom tvrdý centr se klidně mohl proslavit na daleko lukrativnějších hokejových adresách v zámoří. Totalitní režim a další okolnosti ale byly proti. „Asi někdo nahoře to tak naplánoval,“říká. Přesto má současný sportovní manažer Vítkovic primát, který je pozoruhodný stejně jako jeho vyprávění.
Ačkoli v zámoří už střílel góly Jiřík nebo Nedomanský, Svozil je prvním Čechem, jehož draftoval klub NHL. „Tenkrát to neznamenalo nic. V našem uzavřeném světě se člověk nedokázal zorientovat,“vrací se do roku 1978.
To s vámi vážně nezamávalo, že si vás vybral slavný Detroit?
My jsme to nevěděli! Draftovalo se bez naší účasti a našeho vědomí. Věděli to funkcionáři na svazu, ale normální člověk nebo mladý hokejista se k takové informaci nedostal.
Kdy a jak jste se to dozvěděl?
Za tři měsíce? Za půl roku? Souvislosti už nedám do kupy. Jen vím, že jsme byli v Kanadě na mistrovství světa s dvacítkou a zahrát si tam bylo pro nás mladé něco neuvěřitelného. Byl to jiný svět, ale draft? Ten význam jsme nechápali.
Kdy se to změnilo?
Když za námi jezdili agenti z Ameriky. Já jim vždycky vzkazoval, že sám do světa nepůjdu, jedině se spoluhráčem Mirkem Fryčerem. Mezitím mě nejspíš Detroit vyměnil do Québeku, se kterým jsme pak oba doopravdy podepsali smlouvu.
To se zvládlo jak?
Myslím, že to bylo zrovna na Spengler Cupu ve Švýcarsku. Přijel za námi agent i s prezidentem klubu. Vždycky se šlo schovat do nějaké kavárny, do jiného hotelu. Tehdy to tak svázané nebylo. Po večeři se řeklo, že se jdeme projít, a někam se zatočilo. To jsme uměli. A nejen kvůli podpisu smlouvy, ale i kvůli pivku a zábavě.
Jako draftovaný hráč jste u soudruhů musel budit větší pozornost, nemyslíte?
To neumím posoudit. Možná by si na to vzpomenul pan trenér Bukač, který na svůj věk má pořád dobrou hlavu. Vždycky byl poprask, když jsme měli jet hrát někam ven. Byl s námi úplně neznámý člověk, který nás měl hlídat. Jezdil s námi autobusem na zápasy, bydlel ve stejném hotelu. Byl to asi zaměstnanec vnitra a my jsme se tomu potají jen smáli. Tehdy byla taková doba.
Přesto váš kamarád Fryčer emigroval. Zatímco on utekl v roce 1981, když byly Vítkovice na turnaji ve Švýcarsku, vy jste doma léčil zlomenou nohu.
Měl jsem ji v sádře, také mi umřel otec. Říkal jsem si, že je to nějaké znamení, abych zůstal doma.
Mohl jste emigrovat i později?
Když jsem se uzdravil a v polovině prosince jsem odehrál pár utkání, Vítkovice jely na kvalifikaci Poháru mistrů evropských zemí do Itálie, ale na zájezd mě raději nevzaly. Prý jsem po zranění, ale popravdě oni měli strach, abych neutekl. Místo hokeje jsem si vzal běžky a jel lyžovat na Barborku. Tenkrát nevzali ani našeho maséra, protože byl omezený počet míst a to jeho zabrali funkcionáři. Takže jsme v Jeseníkách lyžovali spolu. Ale možností bylo víc, třeba na Kanadském poháru 84.
Jenže?
Zrovna jsem se o tom bavil s Petrem Klímou, když se teď přijel podívat na zápas Sparty. Opustil rodinu a kamarády, všechno mu chybělo... Nikdo nevěděl, že se situace v devětaosmdesátém otočí. Mirek Fryčer na tom byl podobně.
Jak? Povídejte.
Bylo mu smutno, takže sedl k telefonu a tři hodiny jsme si volali. Naštěstí na jeho účet (usměje se). Kvůli časovému posunu jsem pak šel spát. Ráno se probudím a vidím manželku, která tehdy nepracovala a starala se o syna, jak ještě s Mirkem telefonuje. Já si dal snídani, vzal jsem si sluchátko a vykládal si s ním zase já.
V Americe se Fryčerovi dařilo, úzké kluziště prý svědčilo i vám. Nepřemlouval vás?
To ne, ale vybavuju si jeden z jeho prvních rozhovorů na Hlasu Ameriky. Rozkřiklo se, že Mirek Fryčer bude mít v deset večer rozhovor. Všichni jsme to ladili a on ten blázen hned pronesl, že už se těší, až přijedu za ním. Ale už jsem si nedokázal představit, že bych tady nechal maminku. Byla tu sice sestra, ale ta by kvůli mně mohla mít potíže v zaměstnání. I když jsem měl později formu a agenti o mě měli zase zájem, už jsem to neudělal.
Nakonec i v Československu jste udělal slušnou kariéru.
Jasně, nemusíme polemizovat. Takový je život.
Do ciziny mohli hokejisté legálně po třicítce. Proč jste si v 88. vybral druhou německou ligu?
O třicátníka už v NHL moc zájem nebyl. Navíc mě vedení Vítkovic po sezoně nechtělo pustit, takže jsem začal hledat angažmá docela pozdě. Do Švédska a Finska se nechodilo a nejvyšší soutěže ve Švýcarsku, Rakousku a Německu byly rozebrané. Dostal jsem se aspoň do druhé ligy ve Stuttgartu, potom zkusil rok v italském Meranu a pak se vrátil do nižší německé, do Heilbronneru.
To už bylo po revoluci.
Ale pořád to byla škola. Naučil jsem se velmi dobře řeč a hlavně jsem pochopil, co je to profesionální hokej. Byli tam naturalizovaní Kanaďani, kteří se řezali jak žito. Člověk si uvědomí, že hokej je živobytí a nemůže na led ve stylu: Zahrajeme si a třeba vyhrajeme. Později jsem tam i pár let trénoval. Kluky jako Čudinovs, Dorochin, Chajdarov nebo Oleg Znarok, se kterým se dodnes zdravím.
Když vám vypršela smlouva, vrátil jste se do Vítkovic. Táhlo vás to domů?
Člověk je srdcem Vítkovičák, ale nějakou dobu jsem trénoval i na Slovensku. Je to otázka nabídky a poptávky. Poslední roky jsem se dal víc na funkcionařinu a na střídačku už se vracet nechci. Navíc trenérům (Petr a Trnka) se daří.