Recenze: Starý pašerák Eastwood
Osmaosmdesátiletý Clint Eastwood coby hrdina filmu Pašerák hraje ve vlastní režii veterána z druhé světové války, který se ve stáří stane kurýrem drogového kartelu.
Mirka Spáčilová
Leo Sharp, jehož skutečný osud snímek zachycuje, byl původně uznávaný zahradník. Ale když se jeho obchod dostal do potíží, začal pracovat pro mexický kartel. Deset let převážel kokain ve velkém, při pašování přes hranici jej přistihli, až když mu bylo 87 let. Z vyměřeného trestu si odseděl jeden rok, pak jej propustili; zemřel před třemi lety v dvaadevadesáti.
Bezstarostná jízda
To jsou fakta, která si Eastwoodův tým uzpůsobil jak časovým posunem blíž do současnosti, tak velmi tolerantní interpretací. Samozřejmě tvůrci nemohou popřít, že hrdina spáchal zločin: vědomě, opakovaně a pro peníze, nicméně snaží se pro něho najít alespoň polehčující okolnosti.
Krach jeho zahradnictví zavinil proklatý internet se svými moderními e-shopy, takže si musí vykoupit domov zabavený exekutory a pak zase může jako Robin Hood vypomáhat potřebným. Tu chudému klubu válečných veteránů s dojemným „polka bandem“, tu vnučce se studiem a se svatbou, když už její matku i babičku celá léta po rozvodu trestuhodně zanedbával.
Přitom morální tanec mezi vejci je docela zbytečný, protože sympatie si umí Eastwoodův stařík získávat i bez pozdních výčitek svědomí. Prostě jako bohorovný chlapík, který celý život rád platil za celou hospodu, užíval si trofejí z provinčních zahrádkářských soutěží a s ničím si hlavu příliš nelámal. I v první, mile starosvětské půlce filmu si vychutnává svou pozdní bezstarostnou jízdu, kdy bez ohledu na výbušný náklad v kufru zastaví, kde se mu zrovna zachce, klábosí s policisty, pomůže vyměnit pneumatiku „negrům“, kteří ho jemně upozorní, že už se říká „černí“, a s řadovými členy gangu se domácky bratří.
Odbočka k sentimentu
Celý princip Pašeráka zkrátka tkví v tom, že pokročilý věk neznamená před zákonem nejlepší krytí, což není nic nového – loni kina uváděla snímek Králové zlodějů, založený na stejně reálném případu lupičů v penzi. Osobitější úsměvné kouzlo, o něž se Eastwood stará před kamerou, mu dodává fakt, jak vetchý stařík dokáže vytáčet své zaměstnavatele, a dokonce poučovat o životě nic netušícího policistu, jehož hraje Bradley Cooper.
Jenže přehledné, popisné a předvídatelné vyprávění, které dost zbytečně vykresluje i kmetovy radovánky s krásnými slečnami, nejprve začne lehce uspávat, načež se změní v bolestínský výprodej pozdních citů, přiznání, sebeuvědomění a usmiřování. Sentimentální odbočky zabřednou do melodramatických okamžiků, odkud už není úniku; závěrečné záběry měl někdo milosrdně hodit do koše.
Zkrátka jako herec je Eastwood tentokrát silnější než coby režisér. Osvojil si stařeckou chůzi, lehce shrbený postoj i neuvědomělé trapasy věčného furianta, který přitom neumí ani napsat esemesku.
Nicméně jakkoli umí dovedně pracovat s lehkou nostalgií včetně výběru hudby letitého „řidiče, co tvrdej chleba má“, na bezmála dvě hodiny podívané s minimem napětí je to přece jenom málo.