Brečí jeden fanoušek z tisíce, líčí o sólovém turné člen Linkin Park
PRAHA Po sebevraždě kolegy Chestera Benningtona vydal loni Mike Shinoda z Linkin Park sólovou desku Post Traumatic. I písně z ní zahraje dnes v pražském Foru Karlín.
Není pochyb o tom, že Post Traumatic je velmi osobní nahrávka. Byla někdy chvíle, kdy jste si říkal, že ji nevydáte?
Když jsem na albu začal dělat, nepředpokládal jsem, že ho vydám. Byl to vlastně deník. Jenže lidi se ptali, jak jsem se s Chesterovou smrtí vyrovnal a jak se mi daří, a mně došlo, že nahrávka na hodně z těch otázek odpovídá. A že by mohla pomoct i dalším lidem. Třeba i s problémy, které s námi nemají nic společného.
Pro mě je asi nejsilnějším momentem závěr písně Place to Start, kam jste zaznamenal hlasové zprávy od přátel.
Chtěl jsem ten zážitek humanizovat. Posluchači někdy zapomínají, že za písní stojí lidé, kteří se snaží sdělit svoje emoce. Takže jsem chtěl připomenout, že jsem taky lidská bytost a že deska, kterou se chystají poslouchat, je hluboký osobní prožitek.
Vím, že nechcete mluvit o tom, co bude s Linkin Park v budoucnu. Vy máte svoje sólové projekty, ale nejsou ostatní na Linkin Park víc závislí?
Myslím, že jsou všichni docela v pohodě. Dávají se dohromady. Nevídáme se úplně pravidelně, ale minimálně si často povídáme a já o ně nemám obavu. Po tomhle turné budu víc doma a uvidíme, co bude. Taky produkuju a píšu věci s dalšími umělci. Nemůžu teď říct s kým. Fanoušci by jim nedali pokoj.
Co tím myslíte?
Jakmile našim fanouškům dojde, že někdo s námi chystá písničku, začnou na něj tlačit, dokud ji nevydá. Jenže někdy to není dobrý song a my ho vydat nechceme. Já tomu rozumím! Oni prostě chtějí slyšet úplně vše, co jsme udělali. (smích) Ale někdy to nejde.
Jak vypadá vaše aktuální turné?
Je to sólová show, ale mám na pódiu dva další hudebníky. Matta, který hraje na kytaru, basu, klávesy i zpívá doprovodné vokály, a bubeníka Dana. Oba jsou skvělí. Prvních pár koncertů jsem odehrál sám, ale přišlo mi to málo. Nechtěl jsem zapojit lidi z Linkin Park, abych fanoušky nemátl. Ale hlavně jsem chtěl improvizovat a zachovat tu show spontánní. A kluci z Linkin Park to takhle nemají. Jak se něco na pódiu mění, nejsou z toho nadšení. Někteří to dokonce nesnášejí! Chtějí odehrát perfektní koncert, nic proti tomu. Ale tady jsem chtěl mít trochu víc volnosti.
Jak moc tedy koncerty měníte?
Zrovna včera začalo pár fanoušků zpívat písničku, kterou jsem hrál na turné dřív, ale ten večer ji zařadit nechtěl. Tak jsem si řekl – fajn, pojďme ji dát. A oni byli nadšení.
Chápu správně, že ta show není utopená ve smutku?
Jasně. Je tam jeden dva momenty, které jsou udělané jako pocta Chesterovi, ale nechtěl jsem mít smutné koncerty. Většina je zábavná. Samozřejmě, že pokud někdo ten večer probrečí, a stává se to, tak tomu nezabráním. Ale to byl třeba jeden z tisíce. Většina tancuje, zpívá, křičí a baví se. Mám z toho radost.