Odposlechy: veřejný zájem, či ochrana soukromí?

Zveřejňování odposlechů pořízených bůhvíkým ze soukromého či politického života je nevkusné i zajímavé, jak je komu libo. Hrozí tady především osobnostní žaloby na náhradu způsobené škody podle občanského zákoníku.

Něco úplně jiného však jsou tzv. policejní odposlechy, úniky z trestních spisů. Odposlechy vstoupily do našeho života před mnoha lety, pamatujete ještě na „fotbalové kapříky“? Byly dokonce tématem divadelní hry, tuším o slečně exposlankyni Kristýně Kočí.

A hlas lidu? Policejní odposlechy přece pomáhají dopadnout nebezpečné zločince, přistihnout při lecčems politiky a navíc je to ještě lidová zábava. Tak proč je nezveřejňovat, když se k nim novináři dostanou. Jenže ona to taková legrace není. Odposlechy jsou úkonem v trestním řízení a jejich použití je striktně vymezeno zákonem – může je nařídit soudce, je-li vedeno trestní řízení, ale výhradně pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin nebo jiný úmyslný trestný čin, pokud lze důvodně předpokládat, že odposlechem budou získány významné skutečnosti pro trestní řízení.

Odposlechy se pravidelně dostávají do médií, třeba v případě exhejtmana Davida Ratha, v kauze „love story“expremiéra Petra Nečase, teď aktuálně v kauze Jaroslava Faltýnka a šéfa antimonopolního úřadu Petra Rafaje. To už přestává legrace. Nejenže to může ohrozit policejní vyšetřování, ale přináší to nepříjemnosti i v dané trestně stíhané kauze nezúčastněným osobám. Z jednoho rozhovoru s dlouholetým kamarádem, shodou okolností a bez vašeho vědomí trestně stíhaného, můžete i vy vytržením vět z kontextu vyjít málem jako spolupachatel.

Veřejně činní lidé musí z hlediska publicity obecně unést podstatně víc než běžný občan, ale policejní odposlechy (a tím spíše policejní spisy) nejsou lidová zábava, ale úkon trestního řízení – a podle toho se s nimi musí nakládat. Na druhou stranu však tady je svoboda slova a může navíc v konkrétním případě existovat i veřejný zájem na zveřejnění takové informace.

Kdo to posoudí? Vždy je a bude na odpovědnosti konkrétní osoby (a vydavatele), jak s takovou informací naloží a v jakém rozsahu ji zveřejní. A konečné slovo bude mít nakonec zřejmě stejně až soud, se všemi riziky vyplývajícími z jeho rozhodnutí. Docela by mě zajímalo, jak a jestli vůbec se orgány činné v trestním řízení opakovanými úniky informací zabývají, především pokud jde o přesné záznamy telefonních odposlechů a úniky z trestních spisů. Nebo to už policisté, generální inspekce a státní zastupitelství považují za něco normálního?

A nakonec, o odposleších se i díky médiím už hodně ví, a přesto jsou někteří politici, a nejen oni, zdá se, nepoučitelní. Jako by o technických prostředcích policie nikdy neslyšeli, jednají mezi sebou i s jinými tak, jak jednají – a pak se diví.