Miro, královně nesmíš šlápnout na střevíček
O smutku ve Wembley, o slávě v Německu, o povyšování na vojně. Vypráví Miroslav Kadlec, kapitán vicemistrů Evropy 1996.
Jan Palička
Byl to den, který už se nezopakuje. Finále fotbalového Eura 1996. Setkání s britskou královnou a českým prezidentem.
„I když jsem si schoval fotky na památku, v hlavě mám především to, jak zbytečně jsme prohráli,“povídá Miroslav Kadlec.
Byl to on, kdo podceňovanou reprezentaci vedl jako kapitán. To on se před utkáním s Německem hluboce uklonil a Alžbětě II. představoval parťáky. „Vaše Veličenstvo, to je Petr Kouba, tohle Radek Bejbl, to Jan Suchopárek.“Následovali Kuka, Horňák, Rada, Nedvěd, Poborský, Berger a Němec: „Stačilo říct jméno, příjmení a tečka. To nešlo splést. Jen jsem si dával pozor, abych královně nepřišlápl střevíček.“
Uběhlo téměř 23 let a Kadlec už dávno nekope. Pracuje ve fotbalové sekci agentury Sport Invest.
Neměl jste tehdy ve Wembley trému?
Ze zápasu ano, z královny ne. Jakmile jsme se vrátili, všichni se mě dokolečka ptali: Miro, co jsi říkal Alžbětě? Tolikrát jsem tu otázku slyšel, až jsem na ni začal být alergický.
Pardon, co jste Alžbětě říkal?
Co by... Nic. Jen jsem dostal instrukce, jak celá ceremonie proběhne. Ani jsem si neuvědomoval, že je to něco zvláštního, něco extra. Nedochází vám, že na stejném místě dekorovala už mistry světa 1966. Já myslel hlavně na to, abych si konečně kopnul do míče. Královna? Jo, fajn, ale ať už hrajeme!
Pamatujete si, co měla královna na sobě?
Zelenobílý kostýmek. A klobouček, aby jí to ladilo. Působila klidně, důstojně.
Stejně jako na zlaté pamětní minci, na které jste vy i ona. Stála deset tisíc a do prodeje šlo jen 200 kusů. Máte jeden?
Musím se přiznat, že jsem si jich pár koupil a hned je doma šoupnul do trezoru. Zaprvé zlato je dobrá investice a zadruhé to byla jedna z mých nejkrásnějších fotbalových vzpomínek. Finále ve Wembley, to bylo něco. Nezapomenutelné.
Co přesně?
Už jen hrát ve Wembley byla událost. Tehdy ještě stály dvě dominantní věže, než starý stadion zbourali. Z věží na vás dýchla historie. Navíc Wembley bylo vždycky vyhlášené perfektním trávníkem. Přišli jsme na předzápasový trénink a zírali. Tak nízko střižený, hustý – kulábr by se na něm dal hrát.
Vy jste na něm hráli smolné finále s Německem.
Byli jsme strašně blízko. Dvacet minut stačilo, Bierhoff neměl vyrovnat na 1:1.
A neměl ani rozhodnout v prodloužení.
Za celý turnaj si Němci zasloužili vyhrát, za výkon ve finále ne, byť měli opticky navrch. Dodnes mě bolí, když ze záznamu vidím, jak Petru Koubovi propadne balon přes rukavice. Kolikrát v životě dostane brankář tak smolný gól? Jednou? Dvakrát? Vřelo to ve mně.
Ale navenek jste působil vyrovnaně.
Odjakživa nedávám emoce příliš najevo. Nejuchám, nebrečím, ale věřte mi, že první moment po porážce byl šílený. Opakoval jsem si: Proč? Proč? Za chvíli mi došlo: Buď rád, že tu stojíš. Když nám vylosovali skupinu s Němci a Italy, myslel jsem si, že pojedeme jen na výlet.
Nakonec jste si šli na tribunu pro stříbro. Vybavíte si, kdo vám postupně gratuloval?
Nejdřív Vašek, teda pan prezident Václav Havel, který za námi byl i v kabině. Krásné setkání. Byl přesně tak nesmělý, jak jsme ho znali z televize. Po zápase nás konejšil, že jsme udělali České republice ohromné jméno. Na tribuně byl taky anglický premiér John Major, samozřejmě královna, její muž, princ Philip, vedle něj Helmut Kohl.
Zavalitý německý kancléř.
Objali jsme se jako bychom se dobře znali. Já věděl, že fandí Kaiserslauternu, jednou dvakrát do roka přišel na náš zápas, takže mě nejspíš registroval. Kohl měl v Kaiserslauternu členství číslo 001.
To zrovna s vámi musel prožívat turbulentní rok 1996, že?
Během pár týdnů jsme spadli z bundesligy, porazili Karlsruhe ve finále Německého poháru a navzdory všem prognózám se nároďák dostal do finále mistrovství Evropy. Proti Německu!
Kde máte schovanou medaili?
Doma a na první pohled byste ji nenašel. Není vystavená ve vitríně.
Je to vůbec vaše nejcennější trofej?
V reprezentaci ano, ale možná ještě víc si vážím toho, co se nám podařilo v Kaiserslauternu. Dvakrát jsme vyhráli bundesligu (1991 a 1998), což nebyla otázka jednoho povedeného měsíce nebo snad štěstí. Během mých osmi sezon jsme pětkrát skončili do pátého místa. Za trofeje nás pětkrát pozvali na radnici. Upřímně, jsem pyšný, co jsem pro klub odvedl já nebo Pavel Kuka, který se třikrát za sebou stal nejlepším střelcem týmu.
Není vám teď z Kaiserlauternu smutno?
Jak se plácá ve třetí lize? Ani mi nemluvte. Jen kroutím hlavou. Vzpomínám na zápasy proti sousední Mohuči, kterou jsme vždycky v přáteláku sestřelili. Neměla nárok, hrála druhou ligu. Jürgen Klopp, dnešní trenér Liverpoolu, na pravém beku nestíhal. A podívejte na Mohuč dneska. Kaiserslautern by si měl vzít příklad, jak se má dělat fotbal.
Pokračování na protější straně
Pokračování z protější strany
Vaše bývalé kluby vůbec stíhá podivný osud. Vítkovice se propadly, Rudá hvězda Cheb zanikla.
Přitom v Chebu jsme měli mančaft jako zvon, doma jsme každého válcovali, chodilo na nás sedm tisíc lidí.
Vy jste narukoval ve čtyřiaosmdesátém.
Bylo mi dvacet a trenér Uhrin mě hned postavil na libera. Na pravé obraně byl Brňák Standa Schwarz, nalevo Míša Bílek, v útoku Tomáš Skuhravý a Radek Drulák, na pravé záloze Mira Siva, vedle něj místní legenda Milan Lindenthal, pod hrotem osmadvacetiletý Bača.
Myslíte Petra Herdu?
No jo. Chudák, doma v Bratislavě měl dvě děcka. Tak dlouho studoval a vojnu odkládal, až na něj došlo. Špagát, tak se na vojně říkalo vysokoškolákům, byl třeba Víťa Lavička, který mi hrával levou zálohu.
Nezapomněli jsme na Jaroslava Šilhavého, současného trenéra reprezentace?
Šeba byl předstoper jako břitva, poctivec, týmový hráč. S balonem tolik nekouzlil, ale ze souboje neuhnul. Byla paráda hrát za ním.
Už tehdy si tak zakládal na životosprávě, nebo dokázal zlobit?
Spíš nezlobil. Šeba je o tři roky starší, takže už měl po vojně. V Chebu ale zůstal, dostal byt v paneláku. Byl to furťák, jak se říkalo. Stejně jako Drulák, Siva, Lindenthal. To byli páni poručíci. Když je chytli kolegové za rychlost, stačilo jim ukázat placku a jeli dál. Já to jednou zažil s trenérem Uhrinem.
Co se stalo?
S asistentem Tichým mě vezli z Prahy. Fiatem. Já podřimoval na zadním sedadle, najednou patrola. Nadporučík Jiří Tichý vylezl, policajt u silnice okamžitě zasalutoval a sepnul paty: Jeďte dál, pane!
Vy jste měl jakou hodnost?
Vojín, s měsíčním žoldem 120 korun. Ale jakmile jsme vyhráli nad Duklou nebo nad Banskou Bystricí, tedy našimi vojenskými rivaly, povyšovali nás. Za půl roku jsem byl svobodník, za rok desátník a nakonec jsem to dotáhl na četaře se žoldem 210 korun. Plus jsme dostávali prémie za zápas.
Dost málo na to, že se vám zrovna narodil syn Michal, budoucí reprezentant.
Manželka z toho vyžít dokázala, bydlela u svých rodičů. Byla jiná doba.
Co ve Vítkovicích?
Když pominu Baník, měli jsme nejlepší výplaty v lize.
Cože?!
Fakt, Slavia ani Sparta nemohly za totality konkurovat. Za námi stály Vítkovické železárny. Základní plat pět tisíc, čtyři tisíce za každou výhru. Za vítězné derby s Baníkem ještě o tisíc víc, abychom měli motivaci.
To mluvíme o polovině osmdesátých let?
Já byl zvyklý na divizi v Hradišti, kde jsme brali čtyři stovky za výhru. Najednou každý měsíc přijela ženská z vítkovické fabriky a podávala nám zajímavé obálky. Jo, měli jsme se dobře. Ostrava, i když ovzduší bylo na prd, měla za totáče svoje kouzlo. Dost možná to bylo nejlépe zásobované město v republice. Všude jinde byly fronty a prázdné regály. Maso jen ve čtvrtek, v masnách na hácích visely nanejvýš salámy. My měli všeho dost.
I díky tomu Vítkovice v roce 1986 vyhrály historický titul?
Vítkovice prostě měly ohromné možnosti. Aspoň na tu dobu. Ale já u titulu nebyl. Zrovna ten rok jsme Vítkovice porazili s Chebem a přerušili jejich úžasnou sérii bez porážky.
Kluci mi nadávali: Ty, Vítkovičák, nám pokazíš sen a pomůžeš Spartě!
Pohár mistrů jste si zahrál.
Milan Lišaník skončil a já přišel na jeho místo. Rovnou proti Paříži, kterou trénoval Gérard Houllier. Vyjížděli jsme autobusem z hotelu k prvnímu utkání do Parku princů a fanoušci nám ukazovali otevřenou dlaň: Dostanete búra, panáčci! Hráli jsme 2:2 a doma jsme je mlaskli 1:0.
Působili jste v pohárové Evropě jako zjevení.
Pak do Ostravy přijelo Porto, budoucí vítěz. Hvězdy Futre, Madžer, Pacheco, Quim... Prohráli 0:1 a nestačili se divit. Tehdy jsme Porto porazili jako jediní v sezoně.
Vyprávíte to mladým?
To by nepochopili.
Do Kaiserslauternu jste se vlastně dostal jak?
Po čtvrtfinále mistrovství světa 1990 mi kdosi zavolal do pokoje. Smolně jsme prohráli s Německem a mně se změnil život. V hotelu u jezera v Comu se objevil právník, Schickhardt se jmenoval. Že prý má od Kaiserslauternu plnou moc, aby jednal o mém přestupu. Já byl přitom připravený, že po šampionátu půjdu do Sparty.
Čím vás přesvědčil ten německý právník?
V lobby baru položil na stůl čistý papír a napsal na něj: Základní měsíční plat? Dvanáct tisíc marek.
Jak pokračoval?
Startovné za zápas? Pět tisíc marek. Vyhraný zápas? Pět tisíc marek.
Spadla vám brada?
Až na zem. Nedalo mi to a poprosil jsem manažera Jardu Vacka o překlad do němčiny. Já neuměl kváknout: Kurňa, zeptej se ho, co znamená startovné? No, když nastoupíš na minutu, máš pět tisíc marek. Cože? Krát osmadvacet? Hned jsem si bral propisku a ptal se, kde to mám podepsat.
Spartu jste nenaštval?
To už nevím. Bylo mi šestadvacet, potřeboval jsem jít za lepším. Vítkovice určitě netratily, na odstupném vydělaly pětadvacet milionů, což byl rozpočet klubu na čtyři roky. Když jsem příští léto přijel na návštěvu, ptal jsem se, kolik jim zbylo. Neměli ani floka.
Foto: Michal Růžička, MAFRA a ČTK
Neuvědomoval jsem si, že je to něco extra. Královna? Jo, fajn, ale ať už hrajeme!
Zato vy jste hned vyhrál bundesligu.
Ale málem jsem nestihl nástup. Kaiserslautern hrál to léto v devadesátém Interpohár proti Bohemce. Pozvali mě, ať za nimi dorazím do Parkhotelu, že mě při večeři představí mužstvu. Vezl mě kámoš, byla neděle a zrovna se zdražoval benzin. O padesát procent.
Pamatuju, byl to šok pro všechny.
Natural stál najednou přes třináct korun a nafta devět. V Ostravě, jak bývala benzinka na Rudné, jsme potřebovali tankovat, jenže u benzinky se štosovala auta do půlkilometrové fronty. Hrklo ve mně: Miro, snad na tebe Kaiserslautern počká.