Politikům navzdory Jidiš zase v Krakově
Dagmar Langová
Fasádu snad několik desetiletí nikdo neopravoval. Ale takový už je Krakov, jako by si na atmosféře dávných časů zakládal. Některé domy září novotou, hlavně v historickém centru, ale jiné vypadají otlučeně. Před vstupem je cedule mimo jiné v polštině, maďarštině, angličtině a také v jidiš: Obchod s knihami.
Na druhé straně dveří láká na výstavu nápis s fotografií: Židovské rodiny v době mezi válkami.
Uvnitř je to lepší. Tady se renovovalo. Stěny jsou vybílené, moderní interiér se mísí se starožitně vypadajícím nábytkem. V chodbě na stěnách jsou fotografie příběhů rodin, které tu kdysi žily.
Byl to třeba doktor filozofie Juliusz Abeles. Nakonec se mu podařilo dostat se na území dnešního Izraele. Patřil k těm, kdo měli více štěstí. Z původních 64 tisíc Židů jich po válce v Krakově zůstal zhruba tisíc. Byli zabiti nacisty, ať už v ghettu, nebo později v německém vyhlazovacím táboře Osvětim.
Ti, kdo přežili, neměli vyhráno. Po válce přišly pogromy a útěk do Izraele. Výsledek: po téměř tisíci letech, během nichž se Židé zapsali do historie Krakova, jich tu zůstala jen hrstka. Hlavně staří, nemocní a osamělí. V 60. letech z města zmizely i poslední židovské krámky a antikvariáty. Zbyly jen prázdné rozpadající se synagogy a hřbitov.
Do roka a do dne
Teď už tu Židé zase jsou. A to nejen jako sádrové figurky chasidů v černých kabátech a kloboucích, které v centru města prodávají stánkaři. Čtvrť Kazimierz jimi opět ožívá, i když se její židovská část smrskla jen na několik ulic kolem synagog. Je to třeba ulička Szeroka s vývěsními štíty, jaké tu Židé měli před válkou. Sídlo tu má hnutí Chabad i Židovské komunitní centrum (JCC). Naproti němu je Tempelská synagoga. Sice rekonstruovaná, ale bohužel zrovna zavřená.
V samotném JCC je živo. Mimo jiné zde učí hebrejštinu i arabštinu. U vchodu vidím knihu hostů s přátelským vzkazem od prezidenta Andrzeje Dudy. Byl tu zhruba měsíc poté, co se loni koncem ledna mezi Polskem a Izraelem rozhořel spor o koncentrační tábory.
Šlo o to, že Poláci přijali zákon, aby za slovní spojení „polské koncentrační tábory“padaly tresty. Nešlo se jim divit, když i některá německá média o koncentrácích, která na polském území zřídili a vedli Němci, psala jako o polských. Jenže Izraelci to viděli jinak: řada Poláků přece likvidaci Židů pomáhala. Polsko se snaží zbavit spoluviny za holokaust, hřměl šéf izraelské opoziční strany Budoucnost existuje Jair Lapid. Vytřískal z toho politické body. Poláků se to dotklo a vypukla slovní přestřelka.
Skoro do roka a do dne se totéž opakovalo. Izrael má před volbami, a tak si během návštěvy Polska v podobném duchu přisadil i premiér Benjamin Netanjahu. Prý šlo o nedorozumění, ale opět je zle.
Co dělají Židé v Krakově?
V ulicích Krakova to loni navzdory vypjatým vztahům vypadalo, jako by bylo Polsko nejoblíbenější destinací Izraelců. Ve čtvrti Kazimierz sice potkávám jen jednoho ortodoxního Žida, ale v ulicích je hebrejština slyšet často. Kolem židovského svátku pesach, kdy hodně Izraelců vyráží do zahraničí, se zdá, že si tu dala sraz izraelská smetánka. Před hradem Wawel se prochází slavný komik Šlomo Bar-Aba, o kus dál novinář listu Jediot Achronot. Přijel napsat reportáž o Polsku. Z nákupního centra u nádraží vychází obtěžkaný taškami populární izraelský zpěvák Šlomo Arci.
Politika se neřeší. Letenky do Polska jsou za dobrou cenu, dá se tu výhodně nakoupit, služby jsou na úrovni a navíc je tu bezpečno, i když občas k antisemitským výpadům dochází. Naposledy šokoval výstup nacionalisty Piotra Rybaka, který letos koncem ledna na výročí osvobození Osvětimi asi s 50člennou skupinou svých příznivců spálil figurínu Žida a vykřikoval hesla jako: „Je třeba očistit Polsko od Židů“.
Podle průzkumu televize CNN čtyři z deseti Poláků soudí, že Židé mají příliš velký politický a ekonomický vliv. Avšak zatímco jen 54 procent Evropanů uznává právo Izraele na existenci, Poláků jsou to dvě třetiny. Antisemitismus mezi nimi sice po mnoha letech poklesu zase narůstá, ale podle některých komentátorů je spíše spojený s náladami proti Evropské unii.
Polák Kordian Gdulski, jehož žena je Židovka, tvrdí, že Polsko bude pro Židy jednou z nejlepších zemí v Evropě. On sám konvertoval. Jak řekl izraelským novinářům, ani jeho přátelé, ani rodina nic nenamítali. Podle něj skuteční antisemité v Polsku tvoří jen procento.
„Co dělají Židé v Krakově? Mají se dobře,“bylo jedno z hesel na letácích JCC. Také Izákova synagoga v Kazimierzi září novotou. Chystá se tu navečer koncert. Nechají mě nahlédnout dovnitř, byť nemám vstupenku. Všechno je opravené, na vybílených stěnách jsou restaurované zbytky hebrejských nápisů. V lavicích sedí první návštěvníci. Paní, s níž krátce mluvím, o judaismu nic neví. Přesto přišla.
Ani tady, ani před jinými židovskými památkami ve městě nehlídají ozbrojení policisté či vojáci, jako je tomu v mnohých západoevropských městech. Antisemitismus v Polsku se častěji projevuje hákovými kříži na náhrobcích, ne vražednými útoky.
Taxikář, který nás veze do hotelu, se o sporech s Izraelem bavit nechce. Nezajímá ho to, radši nám vypráví o tom, jak ho v Británii brali na hůl, jak se už po půl roce vrátil domů a má se líp, i když to prý taky za mnoho nestojí.
Ovšem i Izraelci jsou tak trošku naštvaní. Podle některých by se měli Poláci za události za druhé světové války víc kát.
Při holokaustu zahynuly asi tři miliony polských Židů (v celé Evropě to bylo milionů šest) a přežilo jich jen 10 procent. A řada Poláků tomu napomáhala. Ale je tu ještě jedno: podle historiků bylo na 100 tisíc polských Židů před holokaustem zachráněno právě díky Polákům. „Miluji Polsko za to, že má v Aleji spravedlivých mezi národy nejvíce stromů,“napsal nedávno například spisovatel Jossi Klein Halevi ve svém blogu. Těch stromů za pomoc Židům má Polsko více než 6 800.
Děkoval také za papeže Jana Pavla II., kterého považuje za dosud největšího přítele Židů v katolické církvi. Zatímco vlády před rokem 1989 byly k Izraeli nepřátelské, po změně režimu se vše obrátilo: nejen v Krakově, ale třeba ve Varšavě začali otevírat košer restaurace a obnovovat židovské památky. Právě v Krakově začátkem 90. let uspořádali první židovský festival, který se stal jedním z největších v Evropě.
I proto se lídři židovských organizací v Polsku ozvali proti Jeruzalému. Kazimierz
Židé, kteří tu žili, se stali oběťmi pogromu hned po válce. Pak z Krakova zmizeli, ale poslední desetiletí tu jejich kultura zase ožívá. Dnes tu jsou renovované synagogy (nahoře), knihkupectví s knihami i v hebrejštině, ulička se starými štíty.
Nelíbilo se jim vyjádření nového ministra zahraničí Jisraela Kace, že „Poláci sají antisemitismus s mateřským mlékem“. Nelze podle nich všechny Poláky strkat do jednoho pytle. Proč si zkrátka minulostí kazit donedávna dobré vztahy?
Renesance Kazimierze
Pravda, k oživení židovského Krakova pomohli mrtví. Osvětim je totiž odtud asi hodinu cesty a Izrael v rámci vzdělávání tam organizuje každý rok cestu pro 25 tisíc studentů středních škol. Přijíždějí i potomci těch, kdo zde kdysi žili. Mnozí pátrají po svých kořenech, jiní si po rodičích k izraelskému přibírají i polské občanství. Jen v letech 2015 až 2017 to udělalo 10 820 Izraelců.
„Poláci to dělají jenom pro peníze,“rozčiluje se asi padesátiletý Benjamin. „Nic jiného za tím není,“říká na moje argumenty, že Polsko pro připomenutí židovské kultury na jeho území udělalo hodně. Lze mezi jinými zmínit nádherný Polin, Muzeum historie polských židů ve Varšavě. Ze Staré synagogy v Krakově, která patří k nejstarším dochovaným v Evropě, je dnes pěkné muzeum.
A byli to zase hlavně Poláci, kteří se postarali o návrat židovského ducha do Krakova. Jeden čas zde bylo velkou módou poznávat židovskou kulturu. Sami Poláci se totiž ptali, jak se z města mohla vytratit, když tu předtím přetrvávala více než tisíc let a byla období, kdy se tu díky vstřícnosti polských králů Židům opravdu dařilo. „Letos se u nás učí hebrejsky 120 lidí a počet studentů každý rok narůstá,“napsala mi na můj dotaz Joanna Fabijanczuková z JCC.
V Kazimierzi je dnes dokonce blízkovýchodní restaurace Hamsa (což v arabštině znamená mír) a koktejlový bar Sababa (což je ve slangové hebrejštině něco jako fajn). Slibuje, že se tu dá ochutnat nový Izrael. Je tak spíše právě pro Poláky než pro turisty z Izraele.
Je to vážné?
Zatímco politici plivou po sobě síru, obyčejných Izraelců a Poláků jako by se to netýkalo. To, že mezi nimi nepanuje taková nevraživost, jak by se mohlo zdát, ukazují také čísla. Předloni Izraelci nejčastěji navštěvovali v Evropě města jako Varšava, Krakov a bulharská Sofie.
Loni, navzdory hádkám politiků, počet Izraelců, kteří přijeli do Polska, stoupl. Polské úřady ještě nemají čísla za celý rok, ale už ve třetím čtvrtletí zaznamenaly o zhruba 40 tisíc izraelských turistů více než o rok dříve. Platí to i o cestách do Izraele, ten dokonce loni registroval o 56 procent turistů z Polska víc než v roce 2017. Přijelo 152 tisíc Poláků.
„V Polsku trvá kac (polsky kocovina) jeden den, v Izraeli do voleb,“zaznělo v polských médiích na nedávný výrok ministra Kace o mateřském mléku. Slovní přestřelky se zatím víc nerozdmychávají a po dubnových volbách se snad vše vrátí do starých kolejí. Nakonec navzdory loňské ostré hádce Tel Aviv na sté výročí nezávislosti Polska osvítil svou radnici červenobílou vlajkou.