Když sport pozměnil chod českých dějin
Roberta Sáry, sportovního reportéra MF DNES
Nemá cenu v lidském bytí přeceňovat výsledky ze sportu. Po prohrách i těch těžkých, ostudných jsou nepatřičná slova o tragédii, protože v jejich obsahu se skrývá úplně jiná bolest, než kterou přináší skóre z kolbiště. Nejspíš nesedí ani výroky, které pro změnu zní z úst po velkých triumfech. Ty o nejšťastnějším dni v životě, protože kdokoliv slyšel křik svých potomků v porodnici, ví, že ani ta nejcennější medaile na krku ho nepřebije.
Zároveň jsou ale sportovní výsledky, které jsou vskutku něčím víc. Ne jen číselným vyobrazením. Nerozdělují soky na vítěze a poražené... Nevadí, že není zlato, ty dva pátky stály za to.
Vy nám tanky, my vám branky. Tarasove bubu, dostali jste na hubu.
Je to padesát let, co se na pár hodin vylidnily ulice, protože československý národ seděl přikován u černobílých obrazovek a hltal hokej. Brečel i jásal štěstím, když se porobená a bezradná země alespoň na ledě vzepřela okupantům. A když politici s větší a větší lokajskou pokorou poslouchali rozkazy z Moskvy, tak alespoň českoslovenští hokejisté ukázali během dvou březnových pátků (21. a 28.) roku 1969, že někdy Rusové mohou tančit i podle jejich not. Zároveň si ty dvě výhry 2:0 a 4:3 v sobě nesou temný až tragický (ano, to slovo tu má patřičné kontury) nádech. Jsou totiž zřejmě největším „znásilněním“tuzemského sportu ve prospěch politiky, protože byly pečetí pro spuštění normalizace. Pro znovuzocelení komunistického systému, který o rok dříve nadějně roztával.
Ten světový šampionát se měl původně odehrát v Praze, jenže když v srpnu obsadila zemi okupační vojska, soudruzi dostali strach, že se akce promění ve velký protest. Vzdali se pořadatelství, po kterém sáhnul Stockholm. I tak mančaft do sebe napumpoval sebevědomí. Vyladil protisovětskou taktiku, která měla za cíl utlumit soupeřovy raketové motory. A tak už si před prvním zápasem Čechoslováci stěžovali na nebezpečnou výstroj Rusů, čímž oddálili úvod. Zdržovali při vhazování a nutno přiznat, že ochrannou ruku nad nimi drželi i sudí. Sověti byli vytočení, často seděli za katrem, a když reprezentanti spatřili ve stockholmské hale ceduli „My se Rusů nebojíme, v hokeji je porazíme a srpen jim oplatíme“, mířili za vítězstvím. Po něm jim do Švédska přišlo téměř tisíc děkovných telegramů a Václav Pacina, legenda těchto novin, referoval, že výhra zasáhla i cizince: „Trenér švédského mužstva Arne Stromberg po našem vítězství plakal.“
Halou zněl pokřik: „Dubček, Dubček“, ale to nejsilnější gesto přišlo na konci, když Čechoslováci podle domluveného scénáře nepodali sokům ruku. Trenér Jaroslav Pitner se z toho musel zpovídat, ale měl jasný argument: „U nás je zvykem, že ruce podávají poražení.“
O týden později to bylo ještě emotivnější. Pětice hráčů si přelepila socialistické hvězdy nad lvíčkem. Sice z toho vinou jiných výsledků byl jen bronz, přesto po zápase televizní komentátor Vladimír Vácha zpíval v přímém přenosu hymnu a pak pravil: „Dobře si tu radost užijte, však už víte jak.“Hlasatelka Vostřáková zase po utkání řekla: „Toto naše vítězství není jen sportovní, ale i morální.“A připila červeným vínem. Později to oba od režimu schytali.
Na Václavák se začaly sjíždět desítky tisíc lidí (prý až půl milionu), jenže zároveň to byly ideální kulisy pro připravené divadlo od StB. Provokatéři vymlátili dlažebními kostkami výlohu sovětského Aeroflotu (protesty se odehrály i jinde), což byla pro soudruhy ze SSSR výtečná záminka, jak se definitivně zbavit Dubčeka a dosadit prověřeného Gustáva Husáka. I takový může být sport – krásný a temný zároveň.