Brazílie plná dojetí
Už zítra se česká reprezentace utká s Brazílií. Ožívají vzpomínky na finále mistrovství světa 1962.
To on pomohl zařídit, aby se Josef Masopust a jeho čtyři fotbaloví kumpáni po padesáti letech potkali s Brazilci, kteří je porazili ve finále mistrovství světa 1962.
„Ti hráči se nezdravili, oni se hladili. I po půlstoletí si vyznávali přátelství. Byť jsem byl jen prostý pozorovatel, cítil jsem, jak silné emoce mezi těmi lidmi probíhají,“vzpomíná Jiří Hora, vášnivý fotbalový fanoušek, snílek a filantrop, otec čtyř dětí a majitel auditorské firmy, který vyrůstal v Bílině a teď žije na Maltě.
Téma Brazílie se vrací. Zítra večer se nejslavnější fotbalová reprezentace představí v Praze. Máte-li čas a chuť, na stadionu v Edenu si můžete prohlédnout unikátní fotbalovou výstavu. Uvidíte Masopustův i Nedvědův Zlatý míč a kromě jiného i jedinečné obrázky z Brazílie 2012. „Pro mě to byl báječný výlet na Mars,“poví Hora. V čem přesně?
Že to bude atrakce, bylo jasné od začátku, ale jak nás to nakonec všechny zasáhne, to jsme netušili.
Plakalo se?
Mnohokrát. Například když měl v Sao Paulu proslov brazilský ministr sportu Aldo Rebelo. Bylo mi šest a doma jsme poslouchali rádio s tatínkem. On spustil za řečnickým pultem a najednou se v sále ozvala rána. Prásk! Jako když vystřelíte z pušky. Všichni se lekli: Snad ne přepadení! Ministr Rebelo nechal dramatickou pauzu a povídá: Přesně takhle slavil můj tatínek každý finálový gól. Výstřelem z pušky. Ten večer střílel celkem třikrát, Brazílie porazila Československo 3:1.
To nebyl projev, spíš vyznání.
Ano. Vyznal se z toho, co pro něj ta událost znamenala. Otiskla se mu do srdce. Jako my si pamatujeme, kde jsme byli, když se hrálo hokejové finále v Naganu, naši dědečkové a tatínkové si pamatují zápas s Brazílií.
Brazilci by mohli svoje úspěchy rozdávat, jsou pětkrát mistry světa. Zápas s Čechoslováky byl pro ně zvláštní?
Určitě. Obhájili titul, navíc prakticky se stejným týmem jako ve Švédsku v osmapadesátém. Jen v Chile od druhého zápasu bez Pelého, který se zranil. Proto Brazilci vzpomínají s nesmírnou vážností. Dvěma tituly se zbavili traumatu z roku 1950, kdy na Maracana ztratili víceméně jasný titul. Zápas s Čechoslováky stvrdil dějinný zlom.
Na co vzpomínali vicemistři světa Masopust, Mašek, Štibrányi, Jelínek a Tichý?
Například Václav Mašek mi později řekl: Víš, když jsem tam seděl na pódiu a koukal do reflektorů, které na nás mířily, najednou se mi před očima promítl celý život. Viděl jsem i svého tátu, který mě přivedl k fotbalu. Ta síla okamžiku byla obrovská.
Chci říct, Masopuste – oni ho oslovovali příjmením – byl jsi nejlepším hráčem naší generace.
Přiznejte, poznali se finalisté po padesáti letech?
Asi všichni všechny ne, ovšem Masopusta poznal každý z Brazilců. A my většinu z nich taky. Třeba obránce Djalmu Santose, který ke stáru vypadal jako pohádkový dědeček, ale pořád si byl podobný. Ale i ostatní – Amarildo, Zagallo, Zito. A pak dorazil brankář Gilmar, kterému sedmnáctiletý Pelé po finále 58 plakal na rameni. Gilmar už byl hodně nemocný, ale toužil se setkání zúčastnit. A tak přijel i na vozíčku. Když ho vezli, v sále zavládlo posvátné ticho. Ještě teď mi při vzpomínce drhne hlas.
Vnímám to.
Myslím, že se tehdy hrálo víc pro čest a srdcem a méně za peníze a pro slávu. Brazilci prý dostali za titul v přepočtu nějakých pětadvacet tisíc korun, což je úsměvná odměna. Snad kromě Pelého, který svůj úspěch dokázal prodat, zůstali všichni v podstatě chudí, nebo aspoň ne příliš bohatí. To mají ostatně společné i s našimi hráči té generace.
Vadilo vám, že Pelé nedorazil?
Nebylo zbytí. On prodal svá osobnostní práva a my bychom si museli jeho účast od jeho agentury koupit, což jsme nechtěli. Neúčastnil se ani následného Konfederačního poháru, a dokonce ani mistrovství světa 2014. Vidíte, ani brazilský fotbalový svaz nechtěl za Pelého účast platit.
Jakou reputaci vlastně Čechoslováci zanechali v Brazílii?
My si to asi nepřipouštíme, ale věřte mi, že Brazilci k nám až vzhlíželi. Třeba Masopusta přijali vyloženě za svého. Pepík přijížděl na šampionát do Chile jako jeden z hráčů, kteří by mohli zazářit, a odjížděl jako druhý nejlepší hráč. Po Garrinchovi. Brazilci ho dodnes zbožňují a uznávají. Ti Brazilci, pro které je fotbal absolutní vášeň a součást DNA, milují Masopusta z Československa. To mi přijde úžasné.
Nemáte příklad?
I král Pelé, který nám mimochodem nakonec poskytl krásný rozhovor do dokumentárního filmu o Masopustovi, prohlásil: Masopust byl myšlenkově tak geniální, že musel být Brazilec! Nebyl to zdvořilostní kompliment, což potvrdila i scénka na slavnostní večeři. Zito, který ve finále vstřelil gól na 2:1, zatahal Masopusta za rukáv. Naléhal, že musíme zavolat tlumočníka, aby Pepíkovi řekl, co má na srdci. Přeložte to! Přeložte to! Pak se nadechl, uklonil se a řekl: Já chci říct, Masopuste – oni ho totiž všichni oslovovali příjmením –, byl jsi nejlepším hráčem naší generace.
To bylo všechno?
Úplně všechno. Když si dosadíte, že Zito hrával v Santosu s Pelém a v reprezentaci s Garrinchou, pak nemusel dodávat nic.
Co na to Masopust?
Myslím, že to s pokorou jemu vlastní přijal jako kompliment. Potěšilo ho to. On byl opravdu výjimečný. Fotbalově a ještě víc lidsky.
Pokračování na protější straně
Pořád ale nechápu, proč vy, proč stříbrní Chilané, proč zrovna Brazílie?
To je dlouhá historie. Povím vám dva osobní momenty, mohu-li. Takové střípky. Jako desetiletý kluk jsem si vystřihoval z časopisu Stadion plakáty mužstev, které vycházely týden co týden. Jednou mě zaujalo Grémio, brazilský klub z Porta Alegre. Měl nezvykle pestré dresy, černo-modro-bílé. Nalepil jsem si tu stránku do sešitu vedle jiných mužstev, jako byly Servette Ženeva, Dynamo Kyjev nebo VSŽ Košice. Když jsem pak listoval sešitem a otočil na tuhle stránku, tak jsem si říkal: Brazílie? Hm, tam se nikdy nepodívám. My mohli jet akorát do těch Košic, ale do Porta Alegre?
Co druhý moment?
Jak vyprávím, jsem roztržitý. Nakopněte mě, abych si vzpomněl! Aha, už vím. Zase ve Stadionu začal na pokračování vycházet seriál k mistrovství světa 1962 a já jen zíral. Psali tam, že nějaký pan Štibrányi dal vítězný gól Španělům, což byl vlastně neporazitelný Real Madrid, který vyhrál pětkrát za sebou Pohár mistrů. Že při prvním utkání s Brazílií pan Masopust nechal hrát zraněného Pelého a neatakoval ho. Že pak vstřelil gól ve finále, a že dokonce dostal Zlatý míč. To bylo něco.
Šokovalo vás to?
No já si říkal: To snad ani nejsou lidi a Josef Masopust snad musí být bůh… (úsměv) A přitom Pepík vyrůstal nedaleko od nás na Mostecku. Víte, já pocházím z Bíliny a hned za kopcem žil ten slavný pan Masopust. Chápete to? Já z toho byl paf.
Dostal vás ten příběh?
No úplně. Byl famózní. A to jsem nevěděl, že ten pan Masopust si přesně takový scénář vysnil, když jako hoch kopal na strništi. Říkal klukům ze vsi, že jednou bude hrát za národní tým, že vstřelí gól ve finále mistrovství světa. Já tehdy snad poprvé pochopil, co je to dětský sen a jak je v životě důležitý.
A dál?
Nastal rok 2000, v Bruggách se hrálo mistrovství Evropy, prohráli jsme s Francií a my smutní fanoušci jsme se trousili městem. S bratrem a dvěma nejlepšími kamarády jsme potkali pana Masopusta, pokecali jsme a on se nám podepsal na čepice. A my z toho měli druhé Vánoce.
Pardon, to je všechno?
To byl začátek. O osm let později založili v Mostě fotbalovou akademii, pojmenovali ji po tom tehdy málem zapomenutém panu Masopustovi a mě pozvali na inauguraci. Pepík stál v koutě, byl po slabé mrtvičce, já k němu přišel a povídám: Dobrý den, pane Masopuste, chtěl bych vám poděkovat. Za to, že jste. Že jste takový, jaký jste!
Něco se ve vás zlomilo?
Ano. V té době jsem se opravdu změnil. Já byl workoholik, honil jsem faktury, vymýšlel investice, žil jen prací, vydělával. Ve čtyřiceti jsem se ocitl na křižovatce a zeptal se sám sebe: Jirko, co by sis vlastně přál ze všeho nejvíc? Co musíš dát svým dětem, abys je vybavil do života? Nejsou to přece šeky, baráky, auta.
K čemu jste došel?
Že nejlepší, co dětem můžu ukázat, je to, že si člověk může splnit sen. Že plnit si sny je víc než hromadit věci a majetky. Že pomáhat nezištně druhým je víc než si od nich brát. To byl také impulz, abychom s Petrem Procházkou založili Klub přátel Josefa Masopusta, abychom pomáhali „našemu“Pepíkovi a vydali se do Brazílie a do Chile.
Jestli to není neomalené, nejde to moc do peněz?
Nechci ze sebe dělat haura, o pení- ze nešlo a nejde. Netvoříte kalkula- ci má dáti–dal. Tohle je kategorie k nezaplacení! Nikdy jsem nelitoval ani koruny. Utratily se statisíce, či spíše miliony, ale bylo důležité to udělat. Sobecky trochu pro sebe, ale hlavně pro naše stříbrné Chilany. Oni si to zaslouží.
Aby se mohli vrátit na místo činu?
Ano, to taky. To už bylo bez Pepíka Masopusta. Odletěli jsme s dvěma mladšími hráči, Vasilem, jak se přezdívá Jozefu Štibrányimu, a Jelenem čili Josefem Jelínkem. Byla to hotová objevitelská cesta. Stáli jsme například u stadionu ve Viňa del Mar, kde to všechno začalo. Zpoza plotu jsme se dívali na hřiště a váhali: Jsme tu správně? Nejsme? I Vasil váhal: Tuná bola taká laguna, teraz pozerám, že nič také tuná nie je. Mně ale přišlo, že okolo jsou lekníny, tak jsem hodil klacek a žbluňk! Vida, laguna. To byste nevěřil, jak klukům plály oči. Tady! Tady to bylo, když Vasil frnknul Španělům, dal svůj životní gól a zahájil tím spanilou cestu až do finále.
Vyprávěl o tom?
Neustále. Dokonce se dostal do takového transu, že nám to potřeboval všechno po padesáti letech přehrát. Boží režie mu pomohla. Na hřišti si kopali kluci, on si půjčil jejich míč a běžel. Běžel vstříc okamžiku, který mu tehdy změnil život. Dal gól a splnil si sen. A o tom to je.
Nejlepší, co dětem můžu ukázat, je to, že si člověk může splnit sen. Že plnit si sny je víc než hromadit věci a majetky.