V mládí Smelíka od hokeje zrazovali trenéři. Teď jím žije
Devátou sezonu je Pavel Smelík kustodem hokejových Ocelářů Třinec. Leč s třineckým klubem je spjatý mnohem déle, od poloviny devadesátých let. Nejprve dělal ledaře...
K třineckému hokeji se dostal přes tehdejší civilní vojenskou službu. „Na starém zimáku nás bylo více kluků civilkářů,“popisuje. „Motali jsme se a uklízeli. V klubu mi nabídli, abych si udělal strojnický a ledařský kurz. Tím vše začalo.“
Po náhradní vojenské službě ve staré třinecké Werk Aréně rovnou zůstal – nastoupil coby ledař strojník. „A bylo to fajn. Hokej mě vždycky bavil. Jsem Třinečák, patriot.“
Sám chtěl hokej hrát. „Ale nějak mi nebylo dáno. Vždycky jsem měl nadváhu.“Když s hokejem ve třetí čtvrté třídě začínal, trenéři mu doporučovali, aby se dal raději na vzpírání. „Říkali, že moje proporce nejsou ani na gólmana... Pak jsem se divil, když přišel Martin Vojtek, že on chytat mohl a já ne,“směje se Pavel Smelík.
Aby nastoupil jako kustod na přelomu století, ještě nebyl správný čas. „Měl jsem známé, kteří odjeli do světa. Chtěli něco poznat, naučit se řeč. A mě zlákali také.“
Po osmi letech v Anglii, kde studoval a pracoval jako au pair, se vrátil k práci ledaře. „Pomohlo mi, že někteří lidé odcházeli do důchodu. A asi po dvou letech klub vypsal výběrové řízení na kustody.“
Po sezoně 2009 až 2010, kdy Třinečtí v play off vypadli s pozdějšími šampiony z Pardubic, u týmu skončili fyzioterapeut, masér, vedoucí mužstva. „Bylo to více lidí včetně kustoda,“připomíná Smelík.
V konkurzu uspěl. „Přišlo mi to jako splněný sen.“
Hned jeho první sezona byla mistrovská. „Sešel se mimořádný tým – nynější trenér Venca Varaďa, Radek Bonk, Martin Růžička, Lukáš Krajíček. Měl jsem k nim respekt a svou práci jsem bral jako velkou zodpovědnost, abych neselhal.“
Začátky označil za divoké. „Všechno jsem se učil postupně,“přiznává. A děkuje kustodům jiných týmů, kteří mu pomohli. „Třeba Vojtěch Polák, otec Vojty Poláka, který v Třinci hrával. Ten mi dal hodně rad, byl pro mě oporou. Pořád je v Karlových Varech, už snad třicet let. Také je takový klidný. Jako já.“
Smelík si cení Polákových rad, především pokud jde o broušení bruslí. „To je alfa a omega kustoda. V kabině je až třicet kluků a musíte vědět, jak kdo potřebuje mít brusle nabroušené. Některým to je vyloženě jedno, ti nepoznají, jestli mají nože dostatečně ostré, ale jiní si na to potrpí a každý den si brusle čistí.“
Kdo se v Třinci o brusle nestará? „V rámci zachování přátelských vazeb bych poprosil o další otázku...“usmívá se Pavel Smelík.
Svým přístupem dokáže klubu ušetřit i peníze. Třeba za sušičku rukavic a bruslí. „Ve staré hale jsme měli sušáky poháněné fénem, a když na ně člověk zapomněl, nebo je nastavil na nejvyšší stupeň, tak fén spálil vložky uvnitř bruslí.“
Tak proč speciální sušičku nekoupili? „V Kanadě jsou, ale stojí hříšné peníze. A nemají antibakteriální účinky jako ta naše.“
A tak si sedl s kamarádem, který má Ski centrum. „Chtěli jsme vyrobit něco podobného jako na sušení lyžařských bot. Sušička má i rozstřikovače, které likvidují bakterie uvnitř bot. Když jsme to dali dohromady, brusle a rukavice přestaly smrdět, hráči přestali mít vyrážky. Navíc na sušičce vlastní výroby si můžeme všechno opravit sami.“
Třinecký kustod si pochvaluje spolupráci se svým kolegou Janem Lamaczem. „Honza má na starosti spíše prádlo, já výstroj a servis. Dobře se doplňujeme.“
Pavel Smelík hokejovým Ocelářům Třinec propadl, ale má i svůj život. Každou volnou chvíli tráví s manželkou a šestnáctiměsíčním synem, jehož oblékl do „třineckého“.
Chce mít ze syna hokejistu? „Na to je ještě brzo, ale do ničeho ho nutit nebudu,“říká Pavel Smelík.