Rozhovor: Život s depresí
Vleklý boj s depresemi, pobyt v léčebně i myšlenky na sebevraždu. Otevřené zpovědi o psychických problémech se Ludmila Křivancová nebojí.
Poprvé musela Ludmila Křivancová psychickým problémům čelit už v sedmnácti, i s pomocí rodiny si s nimi nakonec poradila. Po několika dalších letech ji však začaly drtit deprese. Také ty dokázala porazit. Nyní o svých mnohdy bolestivých prožitcích otevřeně mluví. „V mém okolí bylo pár těch, kteří řekli: Jsi líná, měla bys něco dělat… Chápu, že někteří lidé vůbec nevědí, co deprese jsou. Doufám, že mnou předávané zkušenosti mohou pomoci,“říká.
Vlastní zkušenost s depresemi se prolíná vašimi knihami, po republice jste na toto téma uspořádala řadu přednášek a besed. Jak snadné, či naopak obtížné bylo poprvé se svěřit se svými psychickými problémy cizím lidem?
Pro běžného člověka bývá těžké se otevřít s tak citlivými informacemi. Já jsem v tomto směru „exot“. Nemám problémy mluvit o důvěrných věcech, zvlášť když vím nebo alespoň tuším, že moje zkušenosti mohou pomoci posluchačům. Někdy je svojí otevřeností dokonce šokuji, ale bývá to snad ku prospěchu věci. Často mi pak chodí po besedě děkovat.
Čím jste naposledy při besedě šokovala?
Je to spíše můj celkový způsob projevu než nějaká jednotlivost. Dokážu popsat, jak šíleně mi bylo. Že jsem se třeba pomočila. Nebojím se mluvit otevřeně o problémech, které může přinést přísná křesťanská výchova. Protože jsem dost upovídaná a veselá, šokuji mnohé už jen tím, že právě já jsem nějaké deprese zažila. Někteří lidé tomu ani nechtějí věřit.
Kdy jste se poprvé musela potýkat s depresemi?
První psychickou ataku jsem měla už v sedmnácti letech. Nebyly to však deprese, nýbrž paranoidní schizofrenie. Ve stručnosti se dá říct, že jsem na učilišti s maturitou byla velmi přetížená, jezdila jsem po soutěžích. A protože jsem navíc hodně citlivá a v té době jsme vyráželi i na tajné křesťanské tábory, vše se mi v hlavě pomíchalo a já se zbláznila. A to doslova. Deprese jsem měla poprvé až po absolvování vysoké školy asi ve dvaadvaceti.
Jak člověk vnímá svět při paranoidní schizofrenii, když se, jak sama říkáte, zblázní? Co se vám odehrávalo v hlavě?
Trpěla jsem bludy. Měla jsem pocit, že mě pronásleduje StB. Bylo horké léto a já si myslela, že všechen hmyz má vysílačky. Bylo to šílené. Vy ovšem sám nevíte, že jste se pomátl. Ale okolí to ví.
Vybavíte si, co konkrétně vám tehdy pomohlo?
Brala jsem léky, pomohl čas a úžasně trpělivý přístup rodičů a sourozenců.
Když vás poprvé deprese postihla, uvědomovala jste si, o co jde? Může člověk vůbec sám poznat, že jde skutečně o opravdovou depresi a ne jen špatnou náladu?
Deprese se od špatné nálady liší tím, že je intenzivnější a dlouhodobá. Je to, jako kdyby na vás najednou padla černá tma. Doporučuji k četbě knížku Williama Styrona Viditelná temnota. Tento nositel Nobelovy ceny o tom píše výborně. Deprese je svině. Celého vás omotá. To, co vám kdysi dělalo radost, najednou vůbec nefunguje. Jen vstát z postele dá šílenou práci.
Co bylo nejobtížnější při pozdějším boji s depresemi?
Nejnáročnější pro mě byla hospitalizace na uzavřeném oddělení psychiatrie. Máte v uvozovkách jen deprese a ocitnete se mezi lidmi s různými diagnózami. Byli tam narkomani, schizofrenici, lidé s podivným chováním. Musíte odevzdat všechny ostré předměty. Nenechali mi ani tužku nebo deodorant ve skle. Hodně jsem tehdy brečela. Také nám zabavili mobily. Jsem člověk, který bez kontaktu s druhými chřadne. Nesla jsem to velmi těžce.
Nepřitížil vám bezprostřední kontakt s narkomany či schizofreniky? Co si člověk z takové zkušenosti odnese?
Nebylo mi vůbec dobře. Šla jsem tam ale dobrovolně, protože jsem se bála, že bych si mohla ublížit. Měla jsem sebevražedné myšlenky. Na uzavřené oddělení nemocného zavírají proto, aby chránili jeho i okolí. A také se snaží namíchat vám takový koktejl léků, který pomůže. Já osobně jsem si odnesla to, že budu za každou cenu bojovat, abych se tam už nedostala. Ale mám kamaráda, který si tam chodí odpočinout.
Překvapilo vás něco v tomto náročném období?
Nejvíce mě překvapili přátelé. V takovém těžkém období se lidé vyprofilují. Bylo pár těch, kteří řekli: „Jsi líná, měla bys něco dělat.“To pochopíte, že tito lidé vůbec nevědí, co deprese jsou. Ale někteří známí se naopak stali přáteli. Nikdy nezapomenu na kamarádku Martu, která za mnou najednou přijela na psychiatrii, jen aby mě mohla obejmout.
Změnily vás deprese? A v čem konkrétně?
Mám diagnostikovanou bipolární poruchu, dříve maniodepresivní psychózu. Deprese jsou velmi náročné. Hlavně rána jsem měla těžká, bylo mi strašlivě úzko a smutno. Mánie jsou naopak nebezpečné v tom, že si pacienti často neuvědomují, že jsou nemocní. Všechno vypadá nádherně, nic není problém. Člověk utrácí, hodně jí, je někdy až posedlý sexem, překotně mluví. Ale pak zase přijde pád do deprese. Nemoc mě určitě naučila pokoře. Byly chvíle, kdy jsem nebyla schopná ani nakoupit nebo umýt nádobí. I když mám vysokoškolské vzdělání, nad nikoho se nepovyšuji, nemoc nemá s inteligencí nic společného. A taky jsem cítila, že o tom chci a musím mluvit. Proto dělám přednášky.
Máte po svých zkušenostech radu, jak se depresím vyhnout?
Jak se jim úplně vyhnout, nevím. Existují typy lidí, kteří jsou k nim náchylnější. Svou roli hraje i genetika a pak samozřejmě různé životní těžkosti. Dá se pečovat o duševní zdraví, ale nikdo vám nezaručí, že se depresím vyhnete.
Víte dnes, co je u vás spustilo?
Některé kořeny svých problémů jsem objevila až po tříleté intenzivní psychoterapii. Byla jsem vychovávaná v katolické rodině. Dostala jsem do života mnoho dobrého. Ale svou roli u mě hrál také falešný obraz Boha – Boha, který trestá, Boha policajta, který mě hlídá. Nebylo dobré ani mé rozhodnutí jít ve čtrnácti letech na internát. Neměla jsem na to. A pak tu byla přetíženost. Jakmile člověk delší dobu špatně spí, může být na problém zaděláno.
Trpěla jsem bludy. Měla jsem pocit, že mě pronásleduje StB. Bylo horké léto a já myslela, že všechen hmyz má v sobě vysílačky. Bylo to šílené.
Co byste nyní po fiktivní cestě časem do minulosti poradila svému mladšímu já, které boj s depresemi teprve čeká?
Můj vzkaz by zněl: Liduško, nauč se mít ráda sama sebe i se svými nedostatky. Nemusíš být ve všem dokonalá. Když budeš některé věci dělat jen na sedmdesát procent, tak to je taky dobré a stačí to. Jsi Bohem i lidmi milovaná taková, jaká jsi. Hlavně nezapomeň odpočívat. Nejsi spasitelkou světa.
Hrozí vám ještě dnes návrat depresí? Anebo se jich už vůbec neobáváte?
Dle mojí psychiatričky jsem na dobré cestě a deprese by se už objevit nemusely. Musím však říct, že někde v koutku duše strach mám. Jsem v remisi, čili bez příznaků asi pět let. Ale myslím, že kdyby se objevily, tak už budu zkušená a poučená pacientka a zase se mi podaří z nich vybabrat.