Vyloučené lokality stvořily samy obce

Obchodníci s chudobou jsou jediní, kdo určitým skupinám nabízí bydlení, upozorňuje antropolog, jenž si zkusil, jak se žije v problémových oblastech.

Ladislav Toušek a jeho kolegové z plzeňské katedry antropologie chtěli poznat, jak žijí lidé ve vyloučených lokalitách. Do dvou obcí Ústeckého a Moravskoslezského kraje se na osmnáct měsíců nastěhovali, zajímalo je především, jak je v oblastech rozšířena kriminalita.

Co je pro lidi v sociálně vyloučené lokalitě charakteristické?

Dřív se jednalo především o lokality ve vlastnictví města. Před deseti lety bydlelo více než 50 procent lidí v obecním nájemním bydlení. Dneska už lidé využívají převážně soukromé bydlení, případně ubytovny. V sociálně vyloučených lokalitách žijí častěji lidé, kteří sami sebe identifikují jako Romy, nebo je za Romy považují ostatní. Většina obyvatel sociálně vyloučených lokalit se však označila za Čechy. Dále spíše pracují manuálně a dosahují nižšího vzdělání.

Podle výsledku vašeho výzkumu má 63 procent lidí pouze základní vzdělání, zatímco v běžné populaci jde o 18 procent.

Dřív prarodiče nebo rodiče alespoň dodělali střední odborné učiliště. Dneska sice velká část dětí do školy nastupuje, ale nedokončí ji. Vzdělání mezigeneračně klesá.

Čím je to způsobeno?

Systémem vzdělávání, ve kterém mají děti rodičů s nízkým dosaženým vzděláním malou šanci na úspěch. Některé lokality jsou strukturálně znevýhodněné, jako třeba Karlovarský nebo Ústecký kraj, kde je vzdělanostní úroveň obecně nižší. Lidé s vyšším vzděláním se z těchto oblastí stěhují pryč. Pak je další problém na lokální úrovni, dochází ke ghettoizaci škol. Určitá města to dělají zcela cíleně, třeba Kladno. Vyhlásí spádové oblasti a různými způsoby se stane, že do nich chodí jenom romské děti. Existují i sociálně-ekonomické příčiny. Děti se v sedmnácti osmnácti letech, kdy jsou ještě na učilišti, dostanou pod tlak, aby už vydělávaly.

Vraťme se k charakteristice skupiny žijící v sociálně vyloučené lokalitě.

Byty jsou tam přeplněné. Buď se slučují vícegenerační rodiny, nebo mají víc dětí, případně se stěhují dohromady sourozenci. Převažují nesezdaní. Pak samozřejmě existují ekonomické rozdíly. Lidé berou sociální dávky, i přesto je velká část z nich pod hranicí příjmové chudoby. Mají nižší příjmy a jsou bez zaměstnání. S tím souvisí práce načerno a velké množství exekucí. V Obrnicích je nejvíce exekucí na počet obyvatel v České republice, jde o více než padesát procent.

Za největší problém respondenti považují právě nezaměstnanost.

Značná část mužů nemá zaměstnání, ale nějakým způsobem si nelegálně přivydělává, například ve stavebních nebo výkopových pracích. U žen je to jiné. Nabídka zaměstnání načerno je nižší. Ostatně pro firmy je výhodnější přivézt dělníky z Rumunska, Bulharska než zaměstnat místní Romy.

Máte na mysli, že se jim to vyplatí finančně?

Samozřejmě. Cizinci jsou ochotní pracovat pět šest dní v týdnu, protože jinak stejně tráví čas na ubytovně. V Plzni a Mladé Boleslavi tohle funguje masivně. Zaměstnavatel nemusí být rasista, ale dokáže si spočítat, že je pro něj méně rizikové určité skupiny nepřijmout. Pokud třeba přijde mladá Romka, která má malé děti a exekuci, je pro něj nevýhodné ji vzít.

Předpokládám, že lidé ze sociálně vyloučených lokalit pracují načerno, protože mají exekuce.

Je to výhodné pro všechny zúčastněné. Stavební zakázky fungují tak, že firma vyhraje tendr a na většinu věcí má subdodavatele. Například určitý podnik bude dělat silnici, ale kopáči nejsou určitě jeho. Někdo s dobrými kontakty v sociálně vyloučené lokalitě organizuje party, které jezdí na stavby. Když člověk pracuje načerno, vydělá si dvacet třicet tisíc. Pokud by pracoval legálně a má exekuce, zbude mu pět tisíc.

Za vznik sociálně vyloučených lokalit viníte obce. Tvrdíte, že takzvaní obchodníci s chudobou už jen využili příležitost.

Obce sociálně vyloučené lokality vytvořily. Žijeme ve společnosti založené na tržním principu. Obchodníci s chudobou jsou jediní, kdo této skupině nabízí bydlení. Za nadsazené nájmy, samozřejmě.

Proč podle vás už bydlení neposkytují obce jako v minulosti?

Je to dané privatizací bytového fondu a postupným vystěhováním obyvatel ze sociálně vyloučených lokalit. Vezměme si příklad Plzně. Jateční ulice, kde jsme před deseti patnácti lety dělali první výzkumy, byla plná. Lokalitu vytvořilo město. Ono tam lidi sestěhovalo. Stejně jako Resslovu ulici. Nemůžete mít dům, kde se vyskytne devadesát procent Romů. Když začnou problémy sílit, město odstěhuje lidi jinam nebo nemovitosti prodá. To se stalo třeba v Ústí nad Labem, konkrétně Předlicích, kde vznikla největší sociálně vyloučená lokalita v Čechách. Ačkoli základy problému můžeme vystopovat už před rokem 1989.

Řešením však není lidi odsunout.

V minulosti se objevily případy, kdy obec koupila domy v okolí a tam Romy přestěhovala, třeba v Rotavě. Obce také využívají takzvané bezdoplatkové zóny (jedná se o místa, kde není možné žádat o doplatek na bydlení, pozn. red.). Sokolov byl snad prvním v České republice, který to zavedl. V Ústí nad Labem pravidlo platí po celém městě.

Jaká je z toho cesta ven?

Zřejmě je potřeba přijmout zákon o sociálním bydlení, který bude obce trochu zavazovat.

V Plzni město opravilo domy ve vnitrobloku v Plachého ulici, kde převažovali Romové, a vytvořilo v nich sociální byty. Není to dobrý příklad?

Politika města se mění, Plzeň se trochu inspiruje Brnem a je progresivnější. Plachovka není úplně dobrým příkladem, protože nejdříve odtud lidi vystěhovali. Teď musí znovu získat smlouvu, aby se tam mohli vrátit. Jsou obce, kde je to daleko horší.

Třeba?

V Janově, což je část Litvínova, kde je jedna z největších sociálně vyloučených lokalit.

Kde naopak systém funguje?

Brno je považováno za příklad dobré praxe. Zavedli v něm jako první v České republice sociální bydlení na principu housing first. Tedy nejdřív je nutné řešit bydlení, pak vše ostatní.

Jaká jsou zásadní zjištění v oblasti kriminality?

Na první pohled to vypadá, že sociálně vyloučené lokality jsou nebezpečné. Oblasti ale nejsou charakteristické zvýšenou trestnou činností. Je tam více problémů ve veřejném pořádku. Lidé se zde ovšem častěji stávají obětí kriminality, hlavně kvůli násilí z nenávisti. Setkávají se třeba s rasistickými slovními útoky a výhrůžkami. Mezi typickou kriminalitu patří vykrádání sklepů nebo krádeže kol, což většinou způsobují lidé žijící v dané lokalitě.

Obvykle jde tedy o drobnou kriminalitu?

V naprosté většině, což vám řekne každý policista. Pokud jde o něco závažnějšího, je to důsledek násilné kriminality, třeba se zvrhne rvačka. Koneckonců na sofistikovanou činnost potřebujete kapitál.

Na druhou stranu v sociálně vyloučených lokalitách žije podle výzkumu více lidí se záznamem v trestním rejstříku, jde o 16 procent.

Můžeme předpokládat, i na základě zahraničních výzkumů, že určité skupiny obyvatel mají větší pravděpodobnost, že budou odsouzeni. Soud běžně posuzuje sociální zázemí. Člověk, který nepracuje, nevede takzvaně řádný způsob života, dostává tedy vyšší trest. Pokud lidé ve vězení byli, šlo o drobnou trestnou činnost. Pak hraje roli i fakt, že častokrát právě pouze v sociálně vyloučených lokalitách najdou lidé propuštění z vězení bydlení. Běžnou praxí je, že vlastníci nemovitostí odmítají zájemce se záznamem v rejstříku trestu. Spousta obcí má i vyhlášky o udělování bytů, které jsou v rozporu se zákony.

Některé obce se snaží bezpečnost zajistit navyšováním počtu strážníků. Tento postup situaci zřejmě nespasí.

Z velké části nejde o bezpečnostní problém, ale sociální. Strážníci jsou tlačeni do agendy, o které vědí, že je zbytečná. Patrolování policie je zaměřeno na jevy, které nutně nesouvisí s kriminalitou. Jde především o veřejný pořádek.

Oproti tomu se zdá, že se osvědčili asistenti prevence kriminality.

Jde o jeden z nejúspěšnějších nástrojů prevence. Nemusí to fungovat vždycky, protože je těžké vybrat vhodného člověka, ale jde o dobrou věc.

Výzkum nepotvrdil, že respondenti mají zkušenosti s drogami, lichvou nebo domácím násilím, ačkoli se s nimi běžně setkávají. Proč?

Některé typy kriminality jsou takzvaně bez obětí. To znamená, že člověk je páchá sám na sobě, což je příklad drog. Lidé si vůbec neuvědomují, že jde o problém, případně že je běžnou součástí jejich života. Ve výzkumu nám vyšlo, že s lichvou má opravdu málo lidí zkušenost. Ale my víme, že ve skutečnosti tomu tak vůbec není. Stejně s domácím násilím, které je velmi rozšířenou formou kriminality v sociálně vyloučených lokalitách. Ale výzkum nic takového neukázal.

Jak to?

Ženy v prostředí domácího násilí vyrůstají. Od dětství vidí, že žena je bita. Když ji chlap nezmlátí, není to chlap. Naprostá většina azylových domů nebere ženy, které mají více než tři děti. Když už chtějí situaci řešit, vlastně nemůžou. Normálně se také stává, že policie případy domácího násilí vůbec nenabere. A to neplatí jenom vůči domácímu násilí. Policista má strategie, jak nenabrat oznámení a přesvědčit člověka, aby nic nepodal. Vezměme si třeba příklad týrané ženy, která utekla z domu. Policista jí řekne: Podívejte se, paní, vy už jste případ jednou hlásila. My vás známe. Ve vaší rodině jsou feťáci... A žena pak snahu rychle vzdá.

A co drogová oblast?

Data o rozsahu užívání drog v sociálně vyloučených lokalitách vůbec nejsou. Existují pouze odhady. Náš výzkum ukázal, že počet uživatelů tvrdých drog je v sociálně vyloučených lokalitách vyšší oproti jejich okolí zhruba o jedno procento. Myslím, že kdybychom udělali šťáru v reklamních agenturách, najdeme tam víc drog. Do sociálně vyloučených lokalit se stahují lidé zvnějšku. Prodejci a distributoři drog využívají zázemí oblasti, ale nejsou z ní. Je nezbytné posilovat drogovou prevenci i substituční léčbu, která je nedostupná.