Pušky a vůle. Letadlo před 30 lety unesli kluci
Zbraň a rukojmí se stávali mezním prostředkem, kterým si lidé otevírali cestu na Západ.
Kantoři ve středu 29. března 1989 rokovali v Praze na „aktivu“k Mezinárodnímu dni učitelů, federální premiér Ladislav Adamec zajel na Chomutovsko a statistici si pochvalovali, že počítačová síť v ČSSR houstne. Zatímco podle médií konec března probíhal takřka ideálně, na ruzyňském letišti se rozbíhalo drama.
Po desáté hodině dopoledne do neveřejné části letiště u vládního salonku pronikli dva mladíci. Tohle místo celkem slušně znali, jeho prostory a „cvrkot“zde zkoumali
o den dříve. Měli také odstrašující výzbroj, kulovnici a brokovnici s kupou munice i atrapu granátu.
Jednomu bylo sedmnáct, druhému pouhých šestnáct let.
Začal poslední únos letadla před pádem komunismu.
„Předvedli nečekané odhodlání a chladnokrevnost,“popsal historik Ivo Pejčoch. Na spojovací chodbě se zmocnili rukojmí, zaměstnankyně letiště Renaty Š. „Nic se ti nestane, běž a otevři dveře na plochu,“poroučeli podle protokolu.
Zajatec však neměl klíče, únosci skleněnou výplň vymlátili pažbou, poté přeběhli na nejbližší stojánku. Zde se k odletu chystal Tupolev Tu-154 maďarských aerolinek Malev na lince Budapešť–Praha– Amsterdam. Na palubě bylo 64 pasažérů a devítičlenná posádka.
Ochrana letiště, příslušníci SOOL (Sbor ozbrojené ostrahy letišť) a SNB, měla na letištní ploše hlídky, operační důstojník nařídil s ohledem na bezpečnost rukojmích policisty stáhnout.
V letounu vyděšené pasažéry únosci zahnali do zadní části letounu. „Viděl jsem, že byli dost nervózní,“uvedl tehdy cestující Enrico Saxlund. Z přední části kabiny uniklo 29 lidí po schůdcích.
Na silové řešení se chystala protiteroristická jednotka OZU (Odbor zvláštního určení) federálního ministerstva vnitra. Ta měla k dispozici i psychologa, speciálně vyškoleného pro vyjednávání s pachateli.
S vetřelci jednal a tlumočil také maďarský konzul Taba. Diplomat dobrovolně nastoupil na palubu výměnou za propuštění dětí a žen.
Let na Frankfurt
Policisté možnost únosce pacifikovat silou nevzdávali, na plochu poslali obrněný transportér. Z letounu se vzápětí ozvaly výstřely. Krizový štáb se přiklonil k tomu přistoupit na požadavky únosců. Ti chtěli odletět do USA.
„Stroj není určen pro zaoceánské lety,“reagovala řídící věž. Jako druhou variantu únosci volili katalánskou Barcelonu, v 11.42 Tu-154 odstartoval z Ruzyně.
O 22 minut později u Chebu opustil teritorium Československa, pražské Řízení letového provozu Tu-154 předalo německým dispečerům. Na palubě byli únosci, čtyři členové posádky, deset pasažérů a maďarský konzul Taba.
Za letu musela posádka a únosci vyřešit další problém – Barcelona nedala povolení k přistání, stejně učinila americká základna u Frankfurtu nad Mohanem. „Túčko“tedy ve 12.32 dosedlo na civilní letiště ve Frankfurtu. Oba mladíci se vzdali německé policii.
Se zpožděním vyšetřovatelé sehnali tlumočníka, mladíky identifikovali jako patnáctiletého a šestnáctiletého Štefana Mačičku a Dušana Styka, dva slovenské učně. V Německu požádali o politický azyl, československé ministerstvo zahraničí se domáhalo jejich vydání.
U československých soudů oběma za únos a další delikty jako mladistvým hrozilo až pět let vězení anebo trest výjimečný, tedy do deseti let. Souzeni byli v létě 1989 ve Frankfurtu. „Pobyt ve vězení by jim neprospěl,“uvedli tehdy znalci, psychologové a sociální pracovníci. Trest zněl dva roky pobytu v Domově mládeže v Karlshofu, kde se měli učit německy a vyučit se automechaniky.
„Trest nemá odstrašující účinek,“stěžoval si československý tisk.
Nepodařená inspirace
Šlo o poslední realizovaný únos letounu z Československé socialistické republiky, ale nikoli poslední chystaný.
Ve středu 13. září 1989 si pozorný čtenář mohl všimnout nenápadné agenturní zprávy. „Včasným zákrokem příslušníků SNB se podařilo zabránit únosu letadla,“oznamoval tisk. Banskobystrická policie zatkla sedmnáctileté mladíky S. R. a L. S.
Ti, inspirováni únosem Malevu, vypracovali plán, jak unést další letoun z pražské Ruzyně. Podle protokolů se vybavili dýkou, nunčaky a vzali auto otce jednoho z nich.
V dalším plánu chtěli podle vyšetřovatelů získat střelné zbraně. Po „operativním rozpracování“však v tomto okamžiku spadla klec.
Krátce nato přišel Listopad a komunistický režim se zhroutil. Kauza skončila lednovou amnestií v roce 1990.