Vesnice, která zakázala boty
Obuv uráží naši bohyni, tvrdí starší z Andamanu na jihu Indie. Nikoho nenutíme, ale raději se zujte!
Ladislav Kryzánek
Pokud byste náhodou zavítali do vísky Andaman v jihoindickém státě Tamilnádu, brzy byste si všimli jedné zvláštnosti: všichni – muži, ženy i děti – tam chodí bosi. Pokud mají boty, tak je nosí v rukou, tak jako jinde tašku nebo kabelku.
Co se to tady děje? pomyslí si návštěvník. Ostatně i on bude nejspíš po chvíli více či méně taktně upozorněn, že by se měl zout. Přinejmenším do ponožek.
Jak v reportáži píše server stanice BBC, Indové často vyklouznou z bot, než vstoupí do svých příbytků, ani tak ne kvůli hygieně, ale na znamení respektu. Je to pro ně celkem běžný zvyk. Stejně tak, když vstupují do chrámů, aby se pomodlili. V Andamanu ovšem tuto praxi povýšili na zcela novou úroveň.
Vstoupíte-li na území vesnice, boty jsou tabu. Musí okamžitě z nohou, jako by byly radioaktivní.
Zajímavé je, že tento zvláštní obyčej tu nemají „od pradávna“, ale zavedli ho teprve relativně nedávno, zhruba před sedmdesáti lety.
Místní stařešinové totiž usoudili, že boty nějak ruší a urážejí zdejší uctívanou bohyni. A aby se na ně jejich mocná ochránkyně hněvala, to je to poslední, co by chtěli. Jejich životní úděl je už tak obtížný.
Trojí funkce posvátného stromu
Vesnice Andaman leží asi 450 kilometrů od Čennaí, metropole Tamilnádu, a na první pohled se nijak neliší od tisíců podobných prašných sídel v jižní Indii. Tedy až na ten zákaz bot. Vede k ní jedna kamenitá cesta, z níž se během období dešťů pravidelně stává nesjízdná bažina. V Andamanu žije zhruba 130 rodin, většina jejich příslušníků se celé dny lopotí pod žhoucím sluncem na okolních nekonečných rýžovištích.
„Nikdo ve vesnici, s výjimkou několika velmi starých a nemocných lidí, nenosí boty,“tvrdí BBC sedmdesátiletý Mukhan Arumugam, příslušník zdejší vážené rady starších. Kousek od něj majestátně ční obrovitý posvátný strom ním (zederah indický), kam se místní uchylují, když si chtějí porozprávět s božstvy. Má ovšem i „světskou“funkci – jeho rozložité větve chrání studánku, kam si všichni vesničané chodí
Třeba takový desetiletý Anbu Nithi, který každodenně dojíždí na kole do školy do pět kilometrů vzdálené vedlejší vesnice. Na otázku indického dopisovatele serveru BBC odpověděl skoro předpisově: „Maminka mi řekla, že naši vesnici chrání mocná bohyně Muthjalamma (jedna z forem hinduistické bohyně Durgy) a my si zouváme boty z úcty k ní. Kdybych chtěl, mohl bych se obout, ale bylo by to, jako když někdo zbytečně uráží přítele.“
Nikoho nenutíme
V Andamanu nikdo tuto praxi nijak zvlášť nevynucuje. Nejde o žádný přísný náboženský předpis, za jehož porušení by následovaly tresty. Každý však ví, že pokud by si obul boty, ostatní by si ho přestali vážit. Ze zouvání před hranicí vesnice se prostě stala nepsaná respektovaná tradice.
„Jsme v pořadí čtvrtou generací vesničanů, kteří takto žijí,“tvrdil Karupjah Pandej, který ve vesnici vyrábí glazovanou keramiku. Jeho manželka, která dře na rýžových polích, nosí sandály v pravé ruce, přesně tak to má být.
Když do Andamanu dorazí návštěva v botách, snaží se jí místní objasnit zdejší pravidlo. Když se zuje, dobře, když ne, taky dobře. Jestli chce riskovat, je to její věc.
„Je to čistě osobní volba každého,“zdůraznil Pandej. Ani své čtyři děti do zouvání nijak násilím netlačil. „Teď už jsou dospělí, žijí ve městě, ale když k nám přijedou na návštěvu, náš zvyk bez váhání respektují,“dodává.
Je to jako rozšíření chrámu
Bývaly ovšem doby, kdy andamanskou praxi poháněl strach. Vyprávěly se legendy, že každého, kdo nebude pravidlo dodržovat, zahubí tajemné horečnaté onemocnění.
Něco takového se prý opravdu stalo před sedmdesáti lety, kdy vesničané instalovali první hliněnou sošku bohyně Muthjalammy pod posvátný strom na okraji obce. Když se shromáždili kolem ponoření do modliteb, prošel okolo nazdobeného božstva jakýsi mladík v botách. Možná k probíhajícímu obřadu pronesl cosi pohrdavého, to už si nikdo nepamatuje, každopádně ještě ten večer onemocněl, trpěl vysokými horečkami a trvalo mnoho měsíců, než se zotavil.
Tak to alespoň vesničané vykládají. Od té doby se všichni poctivě zouvají. Zvykli si, přešlo jim to do krve, stalo se to pro ně stejnou přirozeností jako dýchání. „My už ve strachu z tohoto proroctví nežijeme, ale zvykli jsme si na to, že celou naší vesnici považujeme za posvátný prostor. Pro mě představuje jakési symbolické rozšíření chrámu,“vyprávěl BBC Karupjah Pandej.
Každých pět let na pomezí března a dubna umístí obyvatelé Andamanu sošku své ochránkyně k posvátnému stromu a po tři dny hodují, tančí a zpívají. Bohyně mezitím činí svoje dílo – žehná vesnici a přináší jí štěstí.
Někteří přespolní se lidem z Andamanu posmívají, že ještě v dnešní době věří takovým pověrám. Domácí však na svou bohyni a rituály s ní spojené nedají dopustit. Když nic jiného, legenda jim dala silný pocit vzájemné sounáležitosti.
„Ta jednoduchá víra nás spojila dohromady, všichni se tu cítíme jako jedna velká rodina. Pomáháme si, jsme spolu v dobrých i špatrných časech,“pochvaloval si jeden z vesničanů.