Poločas rozpadu
Ve starých vojenských městech a nemocnicích sovětské armády v Braniborsku je všechno, co hledáte. Tedy pokud hledáte trosky, zmar a pohledy jako z hororu.
Tomáš Svoboda
Snažíme se najít perníkovou chaloupku, která vypadá skoro jako ta pohádková. Cestou mi můj průvodce pan Dieter říká věci jako třeba: „Tak tato budova kriminálem nebude, kriminály ty já znám, velmi dobře je znám...“
Jak to myslel, se radši neptám. Pan Dieter je statný padesátník a provází mě po komplexu bývalých sovětských kasáren v Altes Lager v Braniborsku nedaleko Berlína. S ním a jeho pořádným – a také docela strašidelným – německým ovčákem jsme prošli celou řadu komplexů a prostor opuštěných sovětskými vojsky.
V Braniborsku, které vytváří jakýsi obranný prstenec kolem celého Berlína, je jich mnoho. Jsou zde vojenské nemocnice, které jsou nejefektnější na focení. Dlouhé pruhy odlupující se omítky a pod tím zašlé chirurgické křeslo... Pohledy jako z hororu.
Některé z těchto komplexů, jako například Forst Zinna (bývalé obří kasárny pro výcvik tankových vojsk, kdysi s názvem „Adolf Hitler Kaserne“) mají zajímavou minulost. A nejde jen o to, že se tady proháněli vojáci wehrmachtu i rudoarmějci.
Když sem v roce 1993 přijela z Berlína komise, aby prohlédla, co tady po Rusech zbylo, zjistila, že tu zůstaly i děti. Byl jich tucet ve věku mezi deseti až patnácti lety. Odmítly se vrátit s rodiči zpět do Sovětského svazu, a tak tady prostě zůstaly. Skoro rok zde žily úplně samy. Ale sklady byly ještě stále plné konzerv a voda také ještě tekla. Když tahle zpráva procházela místním tiskem, způsobila nemalý rozruch.
Ale teď jdeme k té perníkové chaloupce. „Je to tady jen kousek dál, v křoví,“říká Dieter. „Sám byste to nenašel.“
Opravdu bych to nenašel. K radosti německého ovčáka se prodíráme hustým křovím a po chvíli skutečně: nádherná perníková chaloupka. Je celá ze dřeva a pěkně omalovaná, i když už dost omšelá. Dílo sovětských důstojníků pro jejich děti.
Vycházíme z křoví a za chvíli stojíme hned vedle gigantického leteckého hangáru, který byl svého času největším vojenským hangárem v Evropě. Střecha je již z větší části pryč a uvnitř roste spousta stromů.
Tady se léčil kaprál Hitler
Pak jsme v ozdravovně Beelitz. To bylo ale jen původní jméno. Tento starý komplex tuberkulózních sanatorií byl postaven na konci 19. století. Na sklonku první světové války z něj byl vojenský lazaret a léčil se zde i Adolf Hitler. Když komplex na konci druhé světové války převzala Rudá armáda, měla tady nemocnici a chirurgii.
Budovy se již pomalu rozpadají a na nárožích kvílí meluzína. Předjaří je pro pohled na ty trosky asi nejlepší čas. Procházím nemocnicí, pod podrážkami mi skřípe drcená omítka, ozvěna bouchajících okenic, jak s nimi mlátí vítr, se rozléhá dlouhými chodbami. V bývalém operačním sále leží na podlaze lampy v kalužích vody.
Najednou mám divný pocit, že někdo běhá bosýma nohama po schodech a chodbách kliniky. Jde z toho strach, chvíli mi trvá, než zjistím, že je to jen třepotání křídel holuba, který vlétl do jednoho sálu a nemůže najít cestu ven. Pouštím jej oknem a procházím dalšími chodbami.
Po chvíli objevuji auditorium, snad pro mediky, sál je již zchátralý, ale stále ještě má atmosféru, židle se datují tak ze čtyřicátých padesátých let. Jen zde už nikdo nepřednáší.
Pomník kalašnikovu
V některých komplexech jsou stále vidět zbytky filmových kulis, točil se tady například Nepřítel před branami o stalingradské bitvě nebo Pianista. Já se těm místům pokud možno vyhýbám, chci totiž vnímat opravdovou atmosféru rozpadu.
Počty sovětských okupačních vojsk v bývalém NDR šly do stovek tisíc. Bylo jich zde mnohem více než u nás, Milovice proti tomu vlastně nebyly nic. Vznikla zde celá vojenská města, jako např. Wunsdorf, Altes Lager, Neues Lager, Vogelsang...
Tohle poslední místo (Vogelsang znamená ptačí zpěv) je další vojenské městečko rozkládající se v rozlehlých borovicových lesích Braniborska. Oprýskané sochy Lenina, obří betonový pomník samopalu kalašnikov v obří velikosti a barvách, které kupodivu pořád ještě drží.
Jinde se ale už rozpadá řada budov, mezi nimi zahlédnu srnku.
Hoši z Afghánistánu
Východně od Berlína je sanatorium Teupitz, vytvořené z bývalé psychiatrické léčebny. Sověti sem postupně vozili svoje vážně zraněné vojáky z války v Afghánistánu. Někteří z nich zde byli léčeni i z psychických důvodů.
Nechtěli totiž, aby tito vážně zranění pacienti byli v Sovětském svazu příliš na očích veřejnosti.
Kdoví, co všechno se tady odehrávalo. Mimochodem podobnou kliniku měli Sověti i u nás v Jaroměři.
Během druhé světové války se zde děly věci ještě podstatně horší. Ve velkém se zde provozovala eutanazie, program nacistů na likvidaci osob fyzicky či mentálně postižených.
Pomalu procházím komplexem a jsem opět trochu neklidný. Jednak se sem nesmí, jednak rozpad je tak nějak přespříliš pokročilý. V jednom sále objevuji fresku na zdi, která – provedena ve velmi křiklavých barvách – znázorňuje operaci pacienta. Je zjevné, že jsem v bývalém chirurgickém sále. Fresky se již rozpadají a z nějakého důvodu mi trochu připomínají fresky v Pompejích.
Jsem nejnebezpečnější zvíře
V Berlíně sídlí několik institucí, které se zabývají revitalizací (či likvidací) těchto prostor, daří se jim to však jen částečně. Jedna z těchto institucí nese krásný dlouhý název: Brandenburger Landesboden Gesellschaft. Stará se o kdysi velmi prakticky i moderně vystavěné funkcionalistické budovy, které tvrdě chátrají. Škoda. Paradoxně přežily nacismus, komunismus, ale nikoliv tzv. transformaci. Nevím, viděl jsem již tolik nádherných zámků, nemocnic a sanatorií v Belgii, Itálii, Německu. To, že se tyto skvosty nechávají ležet ladem až k jejich naprosté devastaci, mi nepřijde v pořádku.
V léčebném komplexu Grabowsee, který byl kdysi postaven na břehu nádherného jezera, aspoň narazím na jakéhosi hlídače. Je mu okolo třiceti a žije zde v malé stavařské buňce. Nabídne mi zelený čaj a povídá mi o tom, jak zde funguje, tedy jak zde hlídá. Na moji otázku, zda se zde sám nebojí, odpovídá důrazně: „Já? A bát se? Nejnebezpečnější zvíře v širokém okolí jsem přece já!“
Posléze se dozvídám, že se zde snaží spolu se svým bratrem sehnat peníze od různých mecenášů a z těchto prostor vytvořit něco zajímavého.
Zatím se mu to očividně nedaří, i z tohoto místa jde hrůza. Kdysi luxusně postavený komplex sanatorií – a dnes? Vyhořelý kostel, v centru jedné budovy je vidět obrovský komín široký jako věž. Kolem dokola krytý ochoz, z jehož oken je dokonalý výhled po okolí. Moc výšky nemusím, ale nedá mi to. Jdu po schodech, opatrně se vyhýbám všem možným mumifikovaným mrtvolkám holubů.
Schody se točí kolem komína, jsou však i zvenčí obestavěné, takže je to stejné, jako bych stoupal na věž. Je zde tma, jen chvílemi prosvitne trochu denního světla malými okénky. Už jsem nahoře. Překrásný výhled po okolí a do panenské přírody všude kolem. Dole kdesi pode mnou najednou zahlédnu onoho hlídače, jak na kole pomalu a téměř plíživě objíždí celý komplex.
Nikam nespěchá, protože není kam, čas pracuje, všechno se rozpadá. Už skoro třicet let. A za dalších deset let to nebude jiné.