Nic už nebude jako před sítí

Evropský parlament schválil před několika dny směrnici, která chrání autorská práva na internetu. Pozdvižení bylo kolem toho málem větší než kolem odchodu Británie z Unie.

Poměrně nevinné pravidlo nutí velké společnosti, jako je Google, Facebook či YouTube, aby posílaly aspoň nějaké drobné autorům, jejichž duševní díla sdílejí a šíří. Že se ozvaly tyto společnosti, je poměrně pochopitelné. Jednak je to bude stát kousíček zisku, jednak to vyžádá velké dodatečné náklady na vyhledávání toho, co je chráněno autorskými právy. Hájí své zájmy jako každý kapitalista, a pokud si mohou zadarmo přivlastnit něco cizího, proč to neudělat? K protestům se přidala i Wikipedia. Prý se jí budou hůř tvořit hesla. Mohutnější pokřik se však vydral z plic ochránců svobody. Podle nich je to cenzura internetu.

Otázka pro odpůrce ochrany autorských práv nestojí tak, zda je to spravedlivé, či nikoli. Mají dvojí argumentaci: je to technická překážka pro rozvoj internetu a zadruhé: brání to neomezené svobodě na síti.

Patrně pouze nepatrná část lidí, kteří bojují proti ochraně autorských práv, schvaluje krádeže a loupeže. V argumentaci však dočista opomíjejí práva „okradených“, tedy autorů článků, videí či hudby. Přikázání „nepokradeš“platí v reálném světě. Ve virtuálním nikoli. A většina uživatelů

internetu to podepíše, neboť je jim to užitečné.

Můj názor, má pravda

Facebook se rozhodl mazat příspěvky opěvující bílou nadřazenost. Až dosud je bral jako sice poněkud extrémní, leč přece jen názor. Změnu přístupu vyvolal šílený útok na mešity v Christchurchi na Novém Zélandě. Jenže myslím-li si, že by bílí muži měli vládnout světu jako v osvíceném 19. století, ještě jsem nikoho nezabil a ani tak nehodlám učinit, jakým právem jsem připraven o svobodu slova?

Je tu další otázka, která přesahuje současnou řež. Jsou sociální sítě soukromým majetkem svých akcionářů, nebo prostorem veřejné diskuse? Má Facebook právo rozhodnout, kde končí svoboda slova? Může určit svá „pravidla moštárny“, která jsou v případě svobody výrazu přísnější než zákon? Není toto lidské právo nadřazeno klubovým regulím?

Podle amerických zákonů je svoboda slova neomezená. Většina evropských zakazuje propagandu podporující rasismus, fašismus či násilí. Pokud ale obhajuji utopickou společnost, kde vládnou bílí mužové, proti zákonu se nikterak neproviňuji. V soukromém klubu mi to mohou zakázat, na shromáždění pacifistických LGBT veganů za to budu seřezán jako žito. Je však Facebook klubem, který může určit pravidla přísnější, než jsou zákony?

Na jednu stranu se brání tomu, aby platil autorům, jejichž díla přebírá. Na druhou stranu chce rozhodovat o tom, který názor je košer a který ne. Klaus junior přišel s návrhem, aby byli mazači názorů trestáni vězením. Kromě toho, že na sebe upoutal pozornost, poukázal na podstatnou věc. Těšíme se plné svobodě slova. Když si stoupnu na roh a budu kázat, aniž bych byl nenávistný, nutnost vlády vyholených blondýn, žádný strážník mě nemůže obtěžovat. Jakým právem pak může nějaký třetí podržtaška čtvrtého obližmisky na sociální síti mazat můj příspěvek?

Jenže vezměme to z druhé strany. Biografy si vyhrazují pravidlo určit, od jakého věku smí mládež na film s erotickým nebo násilným obsahem. Copak jsou státní úřady,

Pokud obhajuji utopickou společnost, kde vládnou bílí mužové, proti zákonu se nikterak neproviňuji.

filmové společnosti či šéfové multikin rodiči, aby směli rozhodovat o tom, co je pro jejich výchovu škodlivé? Přesto proti tomu nikdo neprotestuje, jakkoli je to zcela pokrytecké. Děti mají totiž prakticky neomezený přístup k sadistickým krvákům a pornografii ve svém mobilním telefonu.

Podobně je to se sociální sítí: jestliže nějaký příspěvek smaže, může ho autor pověsit na síť jinde, a ještě si dodat svatozář mučedníka týraného správci. Rozhodnout, co je etické a správné ve věci svobody slova na sociálních sítích, není možné na základě férových argumentů. Pro a proti jsou vyrovnané.

Nekonečné moře

Piráti rádi říkají, že internet je jejich moře. Do jisté míry to platí. V 16. či 17. století byly státy schopny zajistit jakýs takýs pořádek na zemi, nikoli na mořích. Piráti mohli krást a vraždit, pokud nenarazili na někoho silnějšího. Postupem času státy zmohutněly. Piráti sice nevymřeli, škodí však pouze nepatrně. Mluvím teď přirozeně o skutečných námořních lupičích, ne o oné straně.

Internet je ale jako vesmír. Je z praktického hlediska nekonečný a všechno se v něm děje rychlostí světla. Technologicky vyspělé autoritativní státy jako Čína ho mohou dočasně cenzurovat, celosvětově to však nikdy možné nebude. Pravidla slušného chování v nekonečném moři už nebudou určovat státy svými represivními prostředky a velcí mistři svými morálními úvahami. Budou je tvořit sami uživatelé internetu.

Už teď, z hlediska historie na samém počátku éry internetu, se mění poměr lidí k majetku. Co nedokázali svou šílenou utopií o tom, že vše bude zdarma, to dokázala síť. Drtivá většina jejích uživatelů nechce platit za obsah. V samoobsluze by neukradli rohlík, ani kdyby úpěli hladem, ale tady kradou cizí díla a necítí ani závan viny.

Nyní se tedy EU snaží aspoň trochu uplatnit na síť „starou“spravedlnost. Naděje na úspěch je nepatrná. Velcí hráči se jistě nějak naoko přizpůsobí. Vynoří se však jiní. Vzniknou nové sítě či nadsítě a věci, o kterých nyní netušíme nic. A bude to na rozdíl od států zatraceně rychlé a tvořivé.