Výročí termínu bruselštější než Brusel. Už brzy
Davida Štverky, šéfa ostravské redakce MF DNES
Za měsíc to bude patnáct let od chvíle, kdy Česká republika vstoupila do Evropské unie. Datum si pamatuji vcelku dobře. Pomáhá mi, že se 1. května 2004 v Karviné vdávala má nejmladší sestra a já jí byl za svědka, no a samozřejmě taky: 2. května 2004, kdy jsme se poprvé doopravdy probudili do unijního rána, Baník vyhrál v Olomouci a dvě kola před koncem fotbalové ligy získal po třiadvaceti letech mistrovský titul.
Zpátky k EU. Ponechám stranou proi protievropské myšlenkové pochody typu, jestli u našeho členství v ní převažují plusy, nebo minusy, zda máme, či nemáme přijmout euro, jestli je, nebo není potřeba si do hlav pouštět českou obdobu brexitu, zda Unie je, či není byrokratický moloch atd.
Zajímá mne vcelku jiná věc – několik let opakovaná (a stále pravdivá) věta, že my Češi býváme rádi papežštější než papež, v případě Unie bruselštější než Brusel. Kvůli této vlastnosti – obávám se, že je to spíše národní povahový rys – jsme se za těch patnáct let párkrát celkem slušně předvedli.
Existuje termín gold plating. Česky pozlacování. V případě evropských požadavků, norem, směrnic či návrhů jde o pozlacování těchto požadavků, norem, směrnic a návrhů. V praxi to vypadá tak, že Unie přijde s návrhem a český úředník tomuto návrhu přidá volume – tedy ho vylepší, přičemž slovo vylepší v těchto případech znamená přitvrdí. Jinými slovy: jsou případy, kdy je originální verze evropských požadavků třeba i logická a snesitelná, kdežto po zásahu českých úředníků „padlá na hlavu“.
Na konci tohoto zásahu je potom obyčejný člověk, který si říká, že „padlá na hlavu“je naopak Evropská unie. Neříkám, že v jiných aspektech své existence třeba není, ale v případě pozlacování je chyba tak nějak na české straně přijímače. Dva
obyčejné příklady za vše – Brusel zavedl povinnost balení pečiva do mikrotenových sáčků či povinnost zavádět bezdotykové baterie. Nezavedl. Jen české vyhlášky šly výrazněji za evropské směrnice, podobně jako za ně šly v řadě jiných případů a oblastí (a to ponechávám stranou euromýty typu EU zakázala křivé banány, silné vysavače či domácí zabijačky…). Unie zavede deset ukazatelů, my jich do českého rybníku vypustíme dvacet. Mistři...
Mistři oboru. Na nedávné konferenci, kterou v Ostravě pořádala MF DNES k 15 letům v EU, řekl viceprezident Svazu průmyslu a dopravy Radek Špicar, který se mimochodem zabývá právě i vyvracením euromýtů všeho druhu, že v pozlacování jsme my Češi šampiony mezi šampiony, přičemž mu přikyvovalo nejen všech zbylých sedm řečníků včetně europoslance Evžena Tošenovského, ale také naplněný sál starostů, podnikatelů a dalších účastníků akce.
Tak si říkám, proč to my Češi takto máme? Je to opravdu náš národní povahový rys? Jsme snaživci libující si v profesionální podlézavosti s touhou zalíbit se tomu, komu je zrovna potřeba, a tak děláme věci, o kterých si myslíme, že by mohly „ty nahoře“potěšit? Jsme ouřadové, kteří potřebují mít na všechno štempl, protože štempl je řád a čím větší štempl, tím větší řád? Alibisti, kteří k návrhům doplní své smyšlenky, aby měli jistotu, že opravdu nic nepodcenili? Lidi v permanentním předklonu s poctivou dávkou vlastní aktivity a iniciativy, která se cení?
Ale víte co, ono je to patrně jedno. Možná spíše, co s tím? Asi by stačilo i málo – aby našinci hrozil za nesmyslné pozlacení trest. Anebo ještě méně – aby se před rozdáváním štemplů zašel do terénu podívat. Jen tak, aby si to, o čem rozhoduje, dovedl představit.