Rozporuplné oslavy NATO
Dvacet let od vstupu Česka do NATO a sedmdesát let od jeho vzniku Alianci tíží zásadní otázky. Kam až se má rozšířit? Kdo je dnes hlavním protivníkem Západu? Jak vážné jsou výhrůžky Donalda Trumpa, že USA pakt opustí?
Pokaždé, kdy si Severoatlantická aliance připomíná nějaké desetileté výročí, najdou se skeptici, kteří zpochybňují její roli v nadcházející dekádě a předpovídají její zánik. Přesto NATO stále existuje. Zatímco během studené války pakt čelil jasnému nepříteli – sovětské hrozbě, dnes se jeho role přece jen změnila. Sedmdesát let NATO je příležitostí znovu debatovat o jeho roli a významu.
Původně vzniklo jako hráz sovětské hrozbě v Evropě. Článek 4 uvádí, že členové Aliance konzultují, kdykoli jsou ohroženy jejich teritoriální zájmy nebo politická nezávislost. Článek 5 říká, že ozbrojený útok na jednoho nebo více spojenců je považován za útok na celou Alianci. Jako reakce může přijít použití vojenské síly.
Členství jako politikum
Otázka sdílení společné obrany je v NATO stále znovu diskutována. Nic jiného nevyvolává mezi spojenci tolik rozporů. Náklady na obranu jsou sdíleny neproporcionálně, kdy bohatší a mocnější nesou jejich větší část než menší, chudší spojenci. Jako měřítko je ostře sledován podíl výdajů na obranu na HDP.
Samotný podíl výdajů na obranu na HDP však nemusí představovat jednoznačný ukazatel. Země, které mají profesionální armádu (USA či Británie), mají už z tohoto titulu vyšší výdaje na obranu, protože za službu vojáků platí vysokou cenu. Naopak země s povinnou vojenskou službou (Německo) mají z tohoto titulu nižší výdaje na obranu a i jejich podíl na HDP je nižší.
Jak upozorňují americký ekonom Todd Sandler a jeho britský kolega Keith Hartley v knize Politická ekonomie NATO, členství v Alianci a její skladba je politikum prvního řádu.
Pravděpodobně žádná otázka v NATO nevyvolává takové vášně a emoce jako jeho rozšíření. Jedna skupina analytiků ho považuje za expanzi pásma stability a posílení obranných schopností západního světa. Jiná vidí v rozšíření nebezpečí, protože prý izoluje Rusko a snižuje soudržnost paktu.
Pokud by se NATO rozšířilo na bezmála celou Evropu, vzniká otázka, zda takové rozsáhlé těleso bude akceschopné v případě krize. To je zvláště znepokojivé pro uskupení, jehož rozhodování je založeno na principu jednomyslnosti.
Jak upozorňuje Celeste Wallander v článku pro Foreign Affairs, čím větší počet členů, tím větší je riziko, že při spuštění společné obrany podle článku 5 dojde ke komplikacím. Existuje rovněž problém integrace odlišných armád do vojenské struktury NATO.
Neustálé rozšiřování NATO je vedeno snahou rozšířit schopnosti obrany a odradit případnou agresi. Jak však ukazují Sandler a Hartley, tento domnělý benefit se problematizuje, když se připojí příliš slabý spojenec, který může snižovat kolektivní bezpečnost pro všechny ostatní spojence. Případné přijetí například Ukrajiny do NATO by znepřátelilo Rusko do té míry, že by se Aliance dostala do přímého střetu s východním sousedem.
Americká nespokojenost
Pokud se každý člen cítí v Alianci lépe, než kdyby jednal samostatně nebo se připojil k jiné alianci, koalice zůstává stabilní. Přesto zejména bohatší členové kladou stále častěji otázku, zda jim členství ještě přináší benefity. USA dnes kryjí 72 procent výdajů NATO. Americký prezident Donald Trump dlouhodobě pokládá pakt za zastaralý. Loni v soukromých rozhovorech dokonce několikrát pohrozil odchodem USA z Aliance.
Na bruselském summitu NATO v dubnu 2018 americký prezident tlačil spojence ke zvyšování výdajů na obranu. Trval na tom, aby cíl 2 procenta HDP nebyl dosažen až v roce 2024, jak se dohodla Aliance, ale okamžitě. Na nízkou finanční odpovědnost většiny Evropanů za vlastní obranu si stěžovali všichni šéfové Bílého domu, ale žádný z nich nešel tak daleko, aby zpochybnil platnost článku 5 Washingtonské smlouvy, která hovoří o bezpodmínečné pomoci spojenci při napadení.
V Evropě dnes dává dvě procenta HDP na obranu jen pět členů: Velká Británie, Polsko, Řecko, Estonsko a Lotyšsko. Čtrnáct dosáhne tohoto cíle do roku 2024. Přesto noví členové NATO zvýšili po anexi Krymu své výdaje na obranu o více než 87 miliard dolarů.
Podle článku 13 Severoatlantické smlouvy mohou členové z NATO vystoupit rok poté, co oznámili, že se tak rozhodli. I přes výhrady však není pravděpodobné, že by USA v dohledné době Alianci opustily. Smlouvy totiž ratifikuje americký Senát, kde mají stále většinu příznivci Severoatlantického paktu. Přesto nelze nevidět změny, které nastávají v mezinárodních vztazích. Strkat před nimi hlavu do písku a tvářit se, že je všechno jako dříve, by bylo nerealistické.
NATO ve studené válce bojovalo proti komunismu, který vnímalo jako ideového, nikoli jen vojenského nepřítele. Po jejím konci prochází obdobím, kdy není tak snadné určit, kdo je protivník a kdo nepřítel. Ani NATO není nesmrtelné.
Může dnešní krizi přežít právě a díky společnému úsilí. Ale může také pasivitou a ignorancí svých členů a nespokojeností Američanů zaniknout, nebo se přetransformovat.
Nová realita
Středoevropské země vstupovaly do Aliance po skončení studené války, kdy NATO hledalo novou roli a úkoly. Našlo je především v boji proti islámskému terorismu, což vyústilo v invazi do Afghánistánu, která byla legitimní reakcí na 11. září 2001. Ostatní americká tažení, jako bombardování Jugoslávie či invaze do Iráku, už neproběhly s podporou Rady bezpečnosti OSN. Dnes Spojené státy vyjednávají s Tálibánem o mírové dohodě, která by umožnila americkým i ostatním vojákům vzdálenou zemi opustit.
Prezident Donald Trump v předvolební kampani naznačil, že nechce vést v Afghánistánu „nekonečnou válku“. Celkové náklady na ni už totiž dosáhly dvou bilionů dolarů, což spolu s konfliktem v Iráku za tři biliony dolarů činí z obou válek nejdražší americké vojenské tažení v historii.
Trumpovo oznámení, že USA stáhnou vojáky ze Sýrie, a následná rezignace amerického ministra obrany Jamese Mattise vyvolaly v Evropě dohady, zda za odchodem zkušeného vojáka nestál spíš odlišný pohled na smysl aliančního angažmá. Mattis v rezignačním dopise zdůraznil, jakou hodnotu mají pro USA vojenské aliance a spojenectví, zvláště NATO.
Ačkoli Evropané vnímají Trumpovu izolacionistickou politiku jako dočasnou úchylku, ve skutečnosti může jít o vyústění dlouhodobého vývoje. USA jsou dnes mnohem skeptičtější k příliš aktivnímu a široce rozkročenému americkému bezpečnostnímu angažmá ve světě. Upřednostňují skromnější politiku bez zahraničních výbojů, projevují mnohem menší chuť k zahraničním závazkům a k tomu, aby Amerika měla imperiální ambice.
Marné sny o hegemonii
Čtvrtstoletí po skončení studené války bylo nejmírovější v moderních dějinách. 11. září 2001 však do mezinárodních vztahů vneslo zvrat, který vedl k dalšímu posilování armád. Během posledních několika let se NATO vymezuje hlavně proti Rusku a Číně. Vladimir Putin se pokusil znovu získat kontrolu nad některými částmi bývalého SSSR, Si Ťin-pching zase kontrolu nad námořním obchodem v západním Pacifiku.
Jak argumentuje emeritní profesor mezinárodních vztahů Michael Mandelbaum v článku Nové zadržování, otištěném v časopise Foreign Affairs, dnešní okolnosti se liší od studené války v několika ohledech. Tenkrát byl západní svět konfrontován s jedním mocným protivníkem, Sovětským svazem – vůdcem komunistického hnutí. Nyní čelí NATO několika protivníkům současně, kteří na sobě nejsou nijak závislí.
SSSR představoval ideologickou výzvu, protože ztělesňoval nejen geopolitické zájmy Moskvy, ale hlavně totalitní komunistické principy. V současnosti neexistuje žádný stát podobného významu. Rusko se ke komunismu oficiálně nehlásí a Čína je směsí socialismu a kapitalismu.
Ani jedna z těchto velmocí nemá schopnosti bývalého Sovětského svazu. Čína by musela posílit vojensky a Rusko ekonomicky.
V pasti válek
Dosud převládala představa, že by NATO mělo v rámci své zahraniční politiky šířit liberální demokracii, podporovat otevřenou mezinárodní ekonomiku a budovat mezinárodní instituce. Jak však ukazuje americký politolog John J. Mearsheimer v knize Velký klam: Liberální sny a mezinárodní reality, skutečnost se od tohoto obrazu dosti odchyluje. Intervencionistická západní zahraniční politika uvázla v pasti válek a provádí sociální inženýrství po celém světě.
Hlavním cílem liberální hegemonie je šíření liberální demokracie a svržení autoritářských režimů. Americké angažmá na Blízkém východě, které začalo 11. září a pokračovalo Bushovou a Obamovou politikou, je podle Mearsheimera učebnicovým příkladem sociálního inženýrství. Američané nasadili své vojáky v Afghánistánu, Iráku a Libyi, ale nikoli v Egyptě a jen minimálně v Sýrii. Přitom v Sýrii přihlíželi krvavé a strašlivé občanské válce.
NATO by mělo zapomenout na ambiciózní sny o liberální hegemonii. Nejenže je tato politika odsouzena k neúspěchu, ale zapletla americkou armádu do nekonečných válek, které nakonec prohrává.
Washington by měl přijmout omezenější zahraniční politiku založenou na střízlivém realismu. Ačkoli realismus není receptem na věčný mír, realistická zahraniční politika by zapletla USA do méně válek a přinesla více diplomatických úspěchů než liberální intervencionismus.