Šťastný příběh o pokroku neexistuje, shrnul historik
Alena Slezáková
„Historici pracují v oboru paměti. A už dlouho je naším povoláním kritizovat a opravovat oficiální nebo veřejnou paměť, která musí sledovat své vlastní cíle,“píše Tony Judt ve sbírce dvou desítek esejů, které pod názvem Zapomenuté 20. století s podtitulem Osobnosti, události, ideje vydal v překladu Jana Petříčka Prostor.
Impozantní záběr
Po knihách Poválečná Evropa a Falešné ideje, cizí krev tak nakladatelství přibližuje českému čtenáři další dílo světově proslulého britského historika, spisovatele i politického komentátora, jehož názory jsou leckdy kontroverzní až provokativní, ale vždy pozoruhodné a nutící k zamyšlení.
Zapomenuté století? Není přece tak dávné, ostatně Judt, který zemřel v roce 2010, psal texty knihy v letech 1994 až 2006; publikoval je převážně v periodikách New York Review of Books a New Republic.
Kdybychom je měli hodně stručně shrnout, pak do konstatování, že neexistuje žádný šťastný příběh o pokroku a že optimismus a víra v demokracii, jež zavládly po konci studené války, nemají opodstatnění. Necelé desetiletí po autorově smrti to už víme nebo alespoň tušíme.
Když Judt cituje slova polského myslitele Leszka Kolakowského „ďábel je součástí naší zkušenosti“, dává mu každou svou větou za pravdu. A varuje před pokušením chápat 20. století jen jako věk politických extrémů a tragických chyb, z nichž jsme se naštěstí již vymanili.
Judtův záběr osobností od Arthura Koestlera přes Alberta Camuse, Hannah Arendtovou či Henryho Kissingera po papeže Jana Pavla II. i událostí od pádu Francie v roce 1940 po problémy soudobé Belgie je impozantní. A fascinuje, co z osudů osobností i běhu událostí dokázal vytěžit. Jeho brilantní styl, v němž navzdory chmurám popisovaných skutečností nechybí humor a vtip („Abyste pochopili dějiny Evropy ve 20. století, nemusíte být Žid – ale pomáhá to“) je vášnivý a nesmlouvavý.
Občas jej poznamená určité zhnusení, třeba nad mudrováním západních marxistů druhé poloviny minulého věku, které podrobil tak zdrcující kritice ve Falešných idejích, cizí krvi. A nebere si servítky ani ve vztahu k těm, které uznává, Václavu Havlovi či Adamu Michnikovi vmete do tváře výtku za jejich podporu americké války v Iráku.
V epilogu nazvaném Návrat sociální otázky rozebírá bytostný liberál Judt roli státu v epoše globalizace. Tato část knihy zřejmě vyvolá, podobně jako stati věnované Izraeli, největší rozpaky u jistého typu čtenářů, které představa mocnějšího státu irituje.
Těžko napadnutelné
Nicméně autorova argumentace, opřená o jeho přesvědčení i hluboké znalosti, může být sice polemická, ale je de facto nenapadnutelná. Ať už s Tonym Judtem na tomto nebo jiných místech knihy souhlasíme, nebo máme tendenci protestovat, jedno mu přiznat musíme. Titulem Zapomenuté 20. století úspěšně naplnil záměr, jejž vyjádřil slovy: „Máme-li vykonat něco dobrého v tomto století, musíme nejprve říct pravdu o tom starém.“
Zapomenuté 20. století Tony Judt