Zlobí mě přemíra řepky. Krajina je málo barevná
Stačí kdekoli vyjít za humna a dívat se jinak než obyčejně. A co uvidíte? Žluto, kukuřičně zeleno, žluto, říká známý botanik Václav Větvička.
Má v sobě něco z laskavého humoru Zdeňka Svěráka, vidí pod povrch krajiny jako Václav Cílek a nejvíce asi navazuje na Františka
Nepila.
Bývalý ředitel pražské botanické zahrady Václav Větvička je popularizátorem přírodovědy i vlastivědy. Loni ho u příležitosti jeho osmdesátin vyznamenal Miloš Zeman. Větvička i po osmdesátce pořád pracuje. Zodpovídá za park ve Štiříně a vysílá v rozhlase. „Je to umělecká práce, která není nikdy hotová,“komentuje angažmá ve Štiříně Větvička.
Primátor Zdeněk Hřib (Piráti) chce vysadit v Praze milion stromů. Zeptám se odborníka: Je to vůbec možné a je to vůbec potřeba?
Napadá mě škodolibá ptákovina, že hřiby bývají zpravidla vázány na stromové patro. Nevylučuji, že si chtěl pro sebe vytvořit příjemné životní prostředí. Dřív se podle normy vysazovalo 10 tisíc sazenic na hektar. Tak si spočítejte, kolik hektarů by se zalesnilo tím jedním milionem stromů. Sto hektarů, ale kde je vezme? Je to zhruba polovina Průhonického parku. Druhá stránka je ryze věcná. Kam to chce sázet? Existuje územní plán, kde jsou plochy pro zeleň přesně vytyčené. Prostoru v Praze zase není tolik. Mohlo by to i znamenat, že se vymění staré plochy zeleně za nové. To ale není legrace. Aby to stihli v tomto volebním období, muselo by to už být v nějakém plánu.
Parlament teď řeší zákony týkající se kůrovce. Je ten brouk fakt takovou hrozbou? Karel Schwarzenberg vždycky říkával, že tu vždycky byl a vždycky si s ním poradili.
Schwarzenbergové si s ním velice dobře poradili. Kdyby nebylo jich, neměli by ochranáři co vyhlašovat. Schwarzenbergové nenechali přírodu přírodě a ty stromy odtěžili a plochu opět ihned zalesnili. Bohužel osiva nebylo tolik, takže nemohli osadit plochy výhradně šumavským smrkem. Mimo jiné tam bylo osivo i takzvaného chlumního smrku. Tyhle stromy z nižších poloh dostávaly na Šumavě za uši. Pak se změnil způsob správy lesů. Dřív seděl na polesí hajný a znal každý strom, protože celý les jednou týdně prošel. Když viděl kůrovcový strom, tak se vrátil na hájovnu, zavolal Frantu a poručil mu: „Shoď ten smrk a vytáhni z lesa.“Aby kůrovec neškodil.
Nedávno byly vyhlášeny výsledky ankety Strom roku. Který je ten váš „strom roku“?
Já se pokládám za takového skrytého duchovního otce této akce. V roce 1999 jsme se sochařem Martinem Patřičným a zpěvačkou Hanou Hegerovou vyhlásili 20. říjen za Den stromů a dřeva. Chytila se toho organizace Partnerství z Brna. Prvních několik let jsem zasedal v porotách podobných anket. Dneska už se vyhlašuje i Alej roku. Je to takový flastříček na svědomí. Vidíme, že svět se příliš nevyvíjí k dobrému. Dřív měl každý sedlák krédo, že musí zplodit syna, postavit dům a zasadit strom.
Proč je Den stromů a dřeva zrovna 20. října?
Když jsme to vymýšleli, říkal jsem, že to musí být pátek v závěru října. Aby ještě lidé jezdili na chalupy. Martin mi pak volal, že si už načrtl grafický slogan a že ideální bude 20. říjen. Bude na něm dvacítka, pod ní desítka a pak dvacítka a dvě nuly, protože to mělo začínat v roce 2000. Já jsem to vzápětí zavolal Carmen Farkašové alias Haně Hegerové a ona řekla: „Ale chlapci, to ste mi urobili radosť, ja mám 20 októbra narodeniny.“Ten den se slaví na počest stromů a Hany Hegerové.
Jak jste přijal vyznamenání?
S velkými rozpaky.
Kvůli tomu, že to je tenhle prezident?
To mně nevadí. Je to přece nejvyšší státní úředník. Já jsem byl překvapen, protože si nemyslím, že si to zasloužím. Vůbec nevím, kdo mě navrhl. I když vlastně vím – mezi navrhovateli byla i jedna zahradnice z Troji. Ale co je to jeden hlas, že?
Tak asi máte fanoušky i na Hradě?
No to asi nemám. I když vlastně mám, ale ti do toho nemluvili. Od časů Olgy Havlové spolupracuji se Správou Hradu a s Lány. Jsem asi veřejně známý čumák. Ale při ceremoniálu vyznamenávání jsem se podíval do míst, kde jsem nebyl nikdy předtím a kam už se asi nepodívám. Vědomě se však vystřihávám jakéhokoli posuzování udělující osoby. Máme demokracii a ten muž byl dvakrát zvolen v přímé volbě. Respektuji ho.
To, že někdo vaše jméno Větvička pořád spojuje s vaším oborem, vás zlobí, nudí, nebo vám to nevadí?
Vůbec mně to nevadí. Pan prezident nelenil a ve své řeči, když zahajoval udílení vyznamenání, jmenoval vybrané lidi. Zmínil všechny ty umělce, vojáky a sportovce a řekl, že tu je i dendrolog s přiléhavým jménem Větvička. Když mi to dával, tak se omlouval, že to takhle zneužil. A já říkal – nejste první. První byl Rudolf Křesťan, který o tom napsal fejetony. Jeden zněl: Nomen omen. Uvedl mě jako Větvičku, správce průhonické obory, a byla tam také zmíněna šéfka pražské sportovní haly Halová a pak ředitel Povodí Dunaje jménem Dunaj.
Celý život bydlíte na jednom místě v Praze-Modřanech. Člověk s takovým zájmem o krajinu a takového úctyhodného věku se nikdy nestěhoval?
Bydlím na naprosté periferii, kde nám běhají po ulici zajíci. Svým založením jsem konzervativec. Nechápu to politicky, ale jako lenost. Odpor ke změně polohy. Před lety o mně vyšel článek s titulkem Botanik s duší sedláka. Já bych byl býval třeba velice rád seděl na rodném gruntu, který měl dědeček po knížeti Rohanovi u Příšovic. Byl řídící učitel a na stará kolena si tam koupil hájovnu a les.
Nezapřete inspiraci spisovatelem Františkem Nepilem, který psal podobně. Souhlasíte?
Titulek recenze jedné mé knihy zněl František Nepil má následovníka. Oba si libujeme v češtině. František byl spolupracovníkem mého bratrance a rodiny se znaly, i když já se s ním nikdy nesetkal. Znám se s jeho paní a dcerou.
Na co se lidé chodí ptát do vaší pravidelné poradny na Štiříně?
Na rozmanité věci. Uvádějí mě do rozpaků, protože si uvědomuji, jak málo toho vím. Ptají se mě jednak na můj obor: Co to je za kytku? Pak je tu druhá skupina dotazů: Co mám dělat, že mi kytka neroste, co jí chybí? Řadu věcí už jsem za ta léta pochytil. Buď se trefím, nebo řeknu: Nechte mi tu ten vzorek a já se ozvu. Já tu teoretickou vědu opustil napůl už v roce 1976, kdy jsem dostal na starost zahradu ústavu v Černolicích. Tam jsem se začal rejpat v zemi a tam jsem vyoral svou první brázdu. A mohu to každému doporučit. Najednou máte pocit, že jste užitečný. Když jsem napsal článek o růžích, tak si to přečetlo pět lidí. Brázda, ta tam zvostala a pak jsem zoral pole.
Já jako dítě jsem měl nejužší vztah k botanické zahradě v Liberci, kde roste viktorie královská, o níž se tvrdí, že na listu udrží dítě.
Mohu vám ukázat fotku s dítětem sedícím na listu viktorie. Je to pravda. To je největší leknínovitá rostlina světa. Mám ohromnou úctu k řediteli liberecké botanické zahrady Mílovi Studničkovi, který Liberec pozvedl na nejlepší botanickou zahradu u nás. Je to člověk zběhlý v tropických rostlinách. I když byl na fakultě o dva ročníky níž, k němu si chodím pro rozumy.
Na vašich knihách je hezké přesvědčení, že všude v české krajině je něco zajímavého, a to i na místech, která nejsou známá. V každé druhé kapitole se píše, že tam má kořeny váš rod nebo jste tam jezdil k nějakému příbuznému. Tomu snad ani nejde věřit?
Je to tak. Velice snadno to vysvětlím. Žádnou z těch knih jsem nenapsal. Jsou to přepisy mých rozhlasových Dobrých jiter. První jsem odvysílal v roce 1995. Pak byla krátká přestávka a od roku 1997 mívám tuhle tříhodinovku až dosud. Poslední jsem měl letos 17. března. Bývá nejméně čtyřikrát do roka, maximálně tak sedmkrát. Střídám se s řadou jiných autorů. Říkám tomu česká vlastivěda. Část pořadu tvoří kalendárium, kde se věnuji rozmanitým výročím, pak je na řadě krajina. Nosným tématem bude třeba řeka Blanice, tak dojedu autem až k prameni. Pak spatřím kostel a jedu k němu. Postupně si to namlouvám na diktafon a píšu vstupy. No a pak třeba zjistím – no jo, tam žila teta Anna. Tak takhle to je.
Povídáme si v době, kdy začíná turistická sezona. Jaké místo vás v poslední době zaujalo a kam byste lidi poslal?
Já bych to nekladl do poslední doby. Kdekoli stačí vyjít za humna a dívat se trošku jinak než obyčejně. Ideální třeba pro mě je vyjít do polí. Samozřejmě je to lepší, když zraje obilí. Sledujte, kdy obilí kvete, kdy začne zlátnout. Bohužel mě v poslední době už dlouho zlobí kukuřičné lány a řepkoviště. Mám někde fotku pořízenou z Řípu ve třicátých letech a okolo vidíte políčka, každé v jiné barvě. Současný pohled? Žluto, kukuřičně zeleno, žluto.
Vy jste skoro nepoznal otce?
Nepoznal. Ale asi jsem ho viděl. On se zachránil před smrtí v koncentrácích tím, že zemřel 5. dubna 1939, a to mi bylo patnáct měsíců. Strejček byl v Buchenwaldu s Josefem Čapkem. Naštěstí ten pochod smrti, kde Josef Čapek zahynul, strýček přežil. Druhý strýček, můj kmotr, vyletěl v Osvětimi komínem. Můj otec naštěstí včas umřel podobně jako Karel Čapek. Ten by byl pro koncentrák předurčen.
Co má vlastně na starosti zámecký zahradník? Když se řekne „zámecký zahradník“, já si vždycky představím tu Pyšnou princeznu.
Mně se to líbí, protože to je estetická tvůrčí práce, která není nikdy hotová. Malíř dokončí obraz posledním tahem štětce, ale zahradníkova práce není nikdy hotová. To říkával hrabě Silva-Tarouca malíři Ženíškovi. Je to práce, která mě těší. Musíte skladbu stromů vymyslet a musíte si představovat, jak to bude vypadat za deset, za padesát a za sto let. Musíte pracovat s barvami, tvary, časem, aby něco kvetlo na jaře a něco na podzim.