Díky, Šimone, super kniha
Chytá o extraligový titul i MS, inspiruje, čte a doporučuje knihy. Aneb (ne)obyčejný třinecký brankář Šimon Hrubec.
Jan Daněk
Souběžně svádí několik bitev. V play off touží Šimon Hrubec vychytat titul. Svými výkony si může vysloužit pozvánku na světový šampionát a přestup do vysněné ciziny. Když není na ledě, bojuje za zboření předsudků, že hokejoví gólmani nejsou jen podivíni, kteří na sebe nechají pálit puky.
„Už táta mi říkal: Buď výborný gólman, ale ještě lepší člověk,“vypráví opora Třince, jemuž ve středu začíná extraligové semifinále proti Plzni.
Hrubec miluje rodinnou pohodu. Je vášnivý čtenář, který v kabině i virtuálně doporučuje knížky. A nejen na sociálních sítích sedmadvacetiletý brankář přesvědčuje, že se jeho svět netočí jen kolem hokeje.
Bylo to tak vždy? Váš táta je trenér gólmanů.
Bylo to těžké. Pořád jsme něco rozebírali, až mu před nějakými třemi lety říkám: Tati, pojď se bavit o něčem jiném. A najednou bylo doma ticho. Vznikl z toho opačný extrém a kolikrát až parodie, že jsme vynechávali slova o hokeji. Ale jak se nám narodil syn a čím víc stárnu, téma se najde.
Třeba o tom, že vás dřív vlastně od hokeje odrazoval?
Začínal jsem v útoku, ale byl jsem pořád nemocný. Měsíc jsem byl zdravý, pak měsíc bral antibiotika. Až jednou paní doktorka říká: To nemá cenu, toho ten hokej zabije. Já se v ordinaci rozbrečel. Tak paní doktorka plácla, ať jdu do brány, že tam budu stejně jen stát. Já mrkl na tátu, že by se mi to líbilo. Souhlasil, ale už v autě mi to rozmlouval: Šimone, ta výstroj stojí strašné peníze.
Nepřesvědčil vás.
Ne, ale sám poznávám, že když chcete začít s chytáním a nejste ve velkém klubu nebo akademii, kde vám výstroj dají, je to vážně drahé. Táta tenkrát ještě pracoval na hranicích a od někoho sehnal playstation. Byl jsem snad jeden z prvních v republice. Jeden byl v Praze a druhý u mě ve Vimperku. S tátou jsme tehdy bydleli sami a já měl plnej barák kamarádů, kteří ke mně chodili hrát na playstationu. Když jsme ale u večeře zase řešili výstroj, šel jsem do obýváku, vytáhl konzoli ze zdi, přinesl tátovi a řekl: Prodej ji a kup mi za to výstroj, chci chytat hokej.
A zůstal jste v bráně dodnes. Navíc jste sám otcem, což je poznat z vašeho Instagramu.
Když jste profík, je skoro povinností Instagram mít a být lidem blíž. Zajímá je, co dělám ve volném čase, co mě motivuje nebo baví. Hrozně rád sdílím knížky, co čtu. Nemělo by to být o počtu sledujících, ale o ovlivňování lidí. Být vzorem pro děti, které se ptají, jak bojuju s nervozitou. Nebo mi píšou rodiče, že by se jejich děti se po mnou zápase rády vyfotily. Napsaly i dvě holky, které díky mně začaly chytat. Ti všichni jsou taková moje cílová skupina (usměje se).
Berete čas na sociálních sítích jako duševní relax?
To bych neřekl. Když můžu, vůbec nekoukám na televizi. Razím názor, že když se stane něco zásadního, dostane se to ke mně. Preferuju klid, ticho, krb, oheň. Před play off jsme odjeli na tři dny na hotel. Malého jsme dali spát a se ženou jsme seděli u krbu, vypnutá televize. Povídali jsme si, četli si, absolutní relax.
Jakou knihu si berete ke krbu?
Miluju životopisy a autobiografie. Život je krátký, abych zvládl jen ten jeden svůj. Proto si čtu o známých lidech, jak se dostali nahoru nebo dolů. O tom je skvělá knížka boxera Tysona. Půlku z osmi set stran se s ním derete na vrchol. Měl ctižádost, skvělého trenéra, šel až přes mrtvoly. Když se ale dotkl peněz, je to pak jedna velká drogová párty. Druhou půlku bych doporučoval číst v roušce, jak se z ní práší. Tam je kokainu... (směje se) Jinak mám tři žánry, které pravidelně střídám.
A to?
Kromě životopisů to jsou věci o duševním rozvoji, ezoterice. A když si potřebuju odpočinout, prásknu tam detektivky. Miluju Nesboa.
Vášnivý čtenář je i Patrik Bartošák, který proti Třinci chytal ve čtvrtfinále za Vítkovice.
A díky knížkám jsme k sobě našli cestu. V šatně má hodně osobité chování, je velký extrovert. Když jsme ale letěli z reprezentace, vysvětloval mi věci o mayské mytologii nebo proč má jaké tetování. A změnil jsem na něj názor.
Může četba gólmanům pomoct?
Myslím, že ano. V životopisech najdete věci, které pomohou v přístupu nebo tréninku. A nemusíme se bavit jen o sportu. Jde třeba i o komunikaci s médii, i slavní lidé popisují, že to k tomu patří. A strašně se mi líbí věta jednoho spisovatele.
Jaká?
Když máte co číst, ale stále si dopředu kupujete knížky, nevyhazujete peníze. Spíš počítáte s tím, že budete dlouho žít.
Jak reagují spoluhráči, když místo mobilu v ruce držíte knihu?
Přijde mi jako strašná ztráta času být při cestování na mobilu, Facebooku nebo Instagramu. Ano, dám tam příspěvek, ale nezajímám se další hodinu o věci, které mě vlastně nezajímají. A možná jsem v týmu probořil i nějaké čtenářské tabu. Mně je to fuk, položím si na místo knížku a teď se mi stává, že kolem mě někdo projde a zajímá se, co čtu. Spoustě kluků knížky i půjčuju. Když jim dám recenzi, přečtou si ji a poví: Fakt dobrý, díky, Šimone! A to stejné si kolikrát přečtu na Instagramu, když tam doporučím nějakou knihu.
Neříkejte, že na sociálních sítích čtete jen pozitivní reakce.
Jasně, lidé se i negativně vyjadřují k mému chytání. Jste na veřejné sociální síti, respektuju to. Jediná věc, která mi vyloženě vadila, se mi stala jednou.
Povídejte.
Prohráli jsme zápas, ve kterém jsme nechali všechno. To se někdy stane. Já publikoval fotku s rodinou a připsal jsem, že se těším domů a i přes porážku jsou oni mojí největší výhrou. Vtom mi přišla zpráva ve stylu: Ty kecy o rodině si nech, hlídání prcka nech na mámě a ty pořádně chytej. Většinou na negativní věci nereaguju, ale tady jsem musel. Rodina je na prvním místě, ať se děje, co se děje, a možná ji dotyčný ještě nemá, když píše takové věci.
Blíží se doba, kdy se s rodinou budete nejspíš stěhovat. Byť to kluby oficiálně nepotvrdily, do Třince míří právě Bartošák. A vás to táhne do zahraničí, viďte?
Je to jeden z mých snů, ale nechci to tlačit na sílu. Až čas ukáže, jestli to vyjde a bude to Rusko, Švédsko, nebo Švýcarsko. Bavil jsem se se spoustou hokejistů, jako je Zbyňa Irgl nebo Peter Hamerlík. A i oni říkali, že je v životě člověka dobré zkusit vystoupit z komfortní zóny.
Ideální scénář by byl rozloučit se v Třinci titulem, že?
To si nedokážu představit! Bylo by to super! Strašně si to přeju. Do Třince jsem před sedmi lety šel s tím, že je tady pokaždé šance na titul. Ale poznal jsem, že také není nic horšího než být druhý. Pro sportovce je to nejhorší chvíle, když kousek před sebou vidíte tu velkou radost. Koukal jsem i na dokument o Kometě, kde zaznívaly podobné věty. Hrozně se mi líbil, dal jsem to i na Instagram. Podle mě není špatné pochválit konkurenční klub, když se mu něco takového povede. A paradoxně jsem dostal spoustu pozitivních ohlasů od Brňáků, což jsem nečekal.