Číslo deset ještě žije
Hlava nahoře, chytrost, volnější krok. Režiséři ze staré školy z fotbalu mizí, ale ne v Česku.
Nikdy se nepouštěl do velkého filozofování. Když to zkusil, do slov se občas komicky zamotal. Ale jedno sdělení Franceska Tottiho, legendárního záložníka AS Řím, vyznělo mimořádně naléhavě.
Už před dvanácti lety si tehdejší římský kapitán povzdechl: „Mrzí mě, že číslo deset vymírá. Ve fotbale dnes potřebujete fyzičku a sílu víc než schopnosti a kvalitu.“
Teď dělá Totti v AS sportovního ředitele, a kdyby náhodou o víkendu kromě zápasu svého klubu proti Neapoli stihl zaregistrovat dění v české lize, možná by se zaradoval, že jeho prognóza ještě neplatí úplně všude.
Desítky, jak se v Itálii i jinde ve světě říká špílmachrům, sice postupně opravdu mizí, ale zjevně ne v Česku.
I když se fotbal často mění v atletické závody, ve kterých pro koumáky ze staré školy není místo, česká liga se bez nich zatím neumí obejít. V záplavě urputných bojovníků, běžců a dříčů fotbaloví romantici o to víc vynikají.
Nevadí, že toho moc nenasprintují. Tempo domácí soutěže není tak vražedné jako třeba v Německu či Anglii, takže občas ožije stárnoucí fotbalové moudro, které praví: Balon
je rychlejší než nejrychlejší hráč. Pak nezáleží ani na věku, což v sobotu ukázal Marek Matějovský, kapitán Mladé Boleslavi.
V sedmatřiceti letech předvedl doma proti Spartě parádní výkon: nejdřív rozjel akci před vedoucím gólem Komličenka, pak sám chytrou střelou zpoza vápna připravil hostům první jarní porážku.
„Mám radost, že jsme Spartu sekli,“tetelil se po výhře nad týmem, kde sám strávil šest let.
I proti němu Matějovský dokázal, že klasičtí playmakeři ještě z fotbalu zcela nevymizeli. Na dresu má sice místo desítky osmičku, ale jeho výkon byl šéfovský.
Po rozpačitém úvodu se rozjel, rozděloval přihrávky, usměrňoval parťáky, řídil tempo. Diváci mu tleskali, a dokonce i ti, kteří přijeli fandit Spartě, vyvolávali jeho jméno.
Matějovský nikdy neohromoval skvělými statistikami. I když se už přehoupl přes tři sta ligových zápasů, dal v nich jen čtrnáct gólů. Ani v asistencích neláme rekordy.
Ale má v sobě to, co se z atletického fotbalu postupně vytrácí: schopnost překvapit, poslat mazanou kolmici, potěšit tribuny nečekanou kulišárnou. A kdyby se ve fotbale do statistik počítaly i druhé asistence jako v hokeji, patřil by ke špičce.
V kvalitnější soutěži by ho po třicítce limitovala menší rychlost, kterou by už nedohnal ani bleskovým přemýšlením. Zato v Česku – pokud mu vydrží zdraví – může klidně válet do čtyřiceti.
Jako opavský Pavel Zavadil, kterému bude za měsíc dokonce jednačtyřicet – v sobotu suverénně zvládl devadesát minut a při vítězství 2:0 nad
Duklou fikaně rozehranou standardkou připravil úvodní gól.
Slávista Josef Hušbauer je sice o jedenáct let mladší, ale mezi režiséry ze staré školy patří také. Hlava nahoře, rychlá myšlenka, perfektní kopací technika – díky tomu si zapsal v sobotu při remíze s Libercem už devátou asistenci v sezoně.
Jeho příklad ukázkově vystihuje, proč mají špílmachři v české lize pořád pré: před geniálním centrem na spoluhráče Bořila mu soupeři dopřáli spoustu času, aby se zastavil a rozhlédl, balon posílal na opačný konec hřiště téměř z kroku.
V Evropské lize by tolik prostoru dostal jen stěží: proto také slávistické tažení do čtvrtfinále přes nadupanou Sevillu proseděl na lavičce.
V Česku je vývoj pomalejší. Není to tak dávno, co Plzeň táhl za úspěchy Pavel Horváth, Sparta zase v zimě jako na spásu čekala na návrat Bořka Dočkala. Když v sobotu v Boleslavi kvůli zranění podruhé v řadě nehrál, bylo to znát.
Důkaz, že muži s desítkou nevymírají. V Česku jsou pořád důležití.