Sultán v úzkých. Erdogan vstřebával první prohru

ANKARA Dlouhých šestnáct let válcoval Recep Tayyip Erdogan tureckou politiku.

Jeho strmá cesta vzhůru kdysi začala v patnáctimilionovém Istanbulu, největším tureckém městě. Právě tam však nyní narazil.

Erdogan, šestapadesátiletý rodák z tamního předměstí Kasimpasa, se před lety prosadil do čela istanbulské radnice, dál už potom se svou Stranou spravedlnosti a rozvoje vyhrával jedny volby za druhými. Napřed se stal premiérem, prezidentem je od roku 2014.

Teď však přišel první volební nezdar. A k Erdoganově velkému zklamání se symbolicky odehrál i v Istanbulu, jeho městě.

„Kdo získá Istanbul, ten získá i Turecko,“tvrdil ještě v době, kdy se stal starostou metropole, rozkročené mezi Evropou a Asií. Teď se snaží tlumit rozpačitý dojem z výsledků nedělních místních voleb a zpochybňuje jejich regulérnost.

Jeho deziluze je o to větší, že do kampaně investoval množství energie, během dvou měsíců uspořádal ● Spojené státy zastavily dodávky zařízení pro stíhací letouny F-35 do Turecka kvůli Ankarou plánovanému nákupu ruského protiraketového systému. Jde o první konkrétní projev nespokojenosti Pentagonu s turecko-ruským kontraktem. Turecký prezident Erdogan přes americké naléhání odmítl ustoupit od nákupu ruských raket S-400, které podle USA mohou znamenat pro letouny F-35 ohrožení. (ČTK) více než stovku mítinků. Ztráta je pro něj zvláště nepříjemná, protože volby byly vnímány jako významný test Erdoganovy obliby. Bylo to první hlasování od předloňského referenda o změnách ústavy, ve kterém si Erdogan nechal odkývat výjimečně široké pravomoci, které stvrdilo i následující loňské vítězství v prezidentských volbách. Erdogan je ovládl už v prvním kole.

O to horší je pro něj současný ústup z pozic. Autoritativní vládce, kterému vzhledem k velké kumulaci pravomocí často přezdívají „Sultán“, se musel smířit s tím, že ztratil vládu nad třemi největšími městy, vedle Istanbulu ztratil i v Ankaře a Izmiru. Jinak si nevedl tak zle, ale pachuť neúspěchu na něm ulpěla. Tím spíše, že jeho islamistická strana držela vládu v Ankaře po dlouhé čtvrtstoletí.

Mnozí obyvatelé osmdesátimilionové země ale nabyli dojmu, že Erdogan už zemi ovládá až příliš.

Jeho bezpečnostní aparát neúnavně zatýká a vězní všechny domnělé i skutečné odpůrce. Za poslední tři roky, od zmařeného vojenského převratu, byly zatčeny či propuštěny z práce desetitisíce lidí, především státní zaměstnanci, jako jsou učitelé, úředníci či vojáci. Represe neustávají a to mnohé Turky začíná unavovat. „Každý represivní režim trvá jen omezenou dobu – a ta zřejmě právě končí,“uvedl Oznur Turunk, jeden z 57 milionů tureckých voličů.

K tomu se přidává chabá kondice turecké ekonomiky, která kdysi rostla ostrým tempem. Teď se propadá do recese, zahraniční investoři prchají ze země a nezaměstnanost se vyšplhala na dvanáct procent. Ztrácí také turecká lira a vzhůru se roztáčí spirála inflace.

Zchudlé turecké vrstvy vidí v Erdoganovi, s jeho neomezenými pravomocemi, přirozeného viníka.