Nenechme si ukrást brexit

Nejde tolik o to, jestli bude brexit tvrdý, měkký, nebo žádný. Nejdůležitější na brexitu byl signál, že Evropská unie kráčí špatným směrem.

Nepodařilo se rozšířit myšlenku, že je dnešní forma evropské integrace omylem. Tato myšlenka v posledních třech letech spíše utrpěla.

První osoba množného čísla v titulku tohoto textu není překlep. Řeč je skutečně o nás, o těch z nás, kteří hluboce nesouhlasíme se současnou formou evropské integrace, s její nedemokratičností, s její zbytečnou a zcela neproduktivní centralizací, s jejím potlačováním základní jednotky uspořádání evropského kontinentu, kterou je už po tři století národní stát, nikoli stát imperiální, nikoli nadnárodní říše.

Ve výsledcích referenda o brexitu jsme viděli obrovskou šanci začít bourat celý „euovský“domeček z karet, a proto jsme ho tak pozitivně přijímali.

Rozhodnutí britské veřejnosti ve všelidovém hlasování v roce 2016, zvaném brexit, jsme interpretovali jako svobodné rozhodnutí většiny občanů jedné členské země Evropskou unii opustit. Důvodem byla jejich nespokojenost s tím, že stále více se o Velké Británii nerozhodovalo v britském parlamentu a v britské vládě, ale v bruselských byrokratických strukturách. Jen a jedině a právě o tom se hlasovalo při referendu o brexitu.

Nelze přijmout dnešní rozpliznutí debaty na toto téma, její převedení na detaily a technikálie. Je důsledkem dosud neúspěšných

jednání o realizaci brexitu mezi britskou vládou, sice rozpačitou, ale přesvědčenou o nezbytnosti dovést do konce téměř revoluční rozhodnutí britské veřejnosti (jakkoliv mnozí nejsme přesvědčeni o motivacích britské premiérky Theresy Mayové a o jejím způsobu vyjednávání s EU), a byrokratickým aparátem Evropské unie.

Dnešní situace – po opakovaných hlasováních v britském parlamentu a po tvrdošíjném lpění vedení EU na své pozici – je v každém případě strašlivou prohrou všech evropských demokratů, kteří viděli v brexitu záblesk naděje do budoucnosti. Bohužel není náhodná, skoro se nám chce říci, že je nevyhnutelná.

Velká Británie byla při těchto jednáních nejasná, nedůrazná, nepřesvědčivá, což odráží vnitřní rozpolcenost jak v zemi samotné, tak v britské Konzervativní straně.

Vyjednavači, počínaje premiérkou Theresou Mayovou, která se nikdy netajila svým pozitivním vztahem k Evropské unii, očekávali normální vyjednávání, při němž by obě strany měly zájem dobrat se pozitivního výsledku. To byl fatální omyl.

Velká prohra

V terminologii teorie her by se dalo říci, že očekávali „kooperativní hru“, zatímco evropští vyjednavači od počátku hráli „nekooperativní hru“, zájem na pozitivním výsledku neměli. Velkou Británii chtěli ponížit a potrestat. Zcela logicky je výsledek, jaký je. Bez ohledu na to, jak to dopadne, je už dnes jasné, že je to pro nás – nespokojence s EU – veliká prohra.

Nepodařilo se rozšířit myšlenku, že je dnešní forma evropské integrace omylem. Tato myšlenka v posledních třech letech spíše utrpěla. Tak to vidíme my, kterým až zas tak moc nejde o britské reálie.

My jsme brexit interpretovali jako kritiku konceptu Evropské unie. Therese Mayové, stejně jako předtím Davidu Cameronovi, se podařilo celou debatu převést do diskuse o imigraci a na tomto hřišti premiérka nemohla v souboji s EU nikdy vyhrát.

Obecná debata o migraci je něco úplně jiného než debata o tom, jestli má být v Evropě potlačen národní stát a lidem v jednotlivých členských zemích má být vládnuto z Bruselu.

Nejde nám až zas tolik o to, jak to nakonec dopadne, jestli bude brexit tvrdý, měkký, nebo žádný. Šlo nám o to, jestli bude potvrzen tolik potřebný signál, že Evropa, vlastně Evropská unie, kráčí špatným směrem, nebo jestli to dopadne tak, že zvítězí přesvědčení, že se Velká Británie unáhlila a že se neumí rozhodnout.