Jágra mohla klidně trénovat i hajzlbába
Hokejový táta Karel Beran zemřel. Vedl i Pateru a Vejvodu.
Kdo ví, zda by Česko na přelomu tisíciletí křepčilo nad zlatým hattrickem, kdyby Otakar Černý v roce 1977 nepřemluvil Karla Berana. „Vandroval do mě, ať v pézetce začnu trénovat přípravku. Že mi bude dělat vedoucího týmu a všechno zařídí,“řekl Beran před sedmi lety, kdy MF DNES vydala zvláštní přílohu Čtyřicátník Jágr.
Číslo 68 slavilo jubileum a zemitý chlap s knírkem výjimečně svolil k rozhovoru. Kdysi vedl malého Jágra i mnoho dalších kladenských borců: Pateru, Vejvodu, snad i bratry Kaberlovy, Burgra, Mikoláška, Čermáka... O víkendu zemřel – v ústraní, leč nikoliv v zapomnění.
„Jeho syn za nás chytával, jenže v kabině to vypadalo, jako by v ní měl hned dvacet dětí,“píše se o Beranovi v Jágrově knize Z Kladna do Ameriky. „Staral se o nás, jako bychom byli jeho vlastní. Učil nás, co a jak máme dělat, kam se postavit, jak hrát tělem. Pomáhal nám s výstrojí. A kluci z vesnic u něj po večerních trénincích často spávali.“
Díky nadšencům Beranova typu později Česko projásalo zlatou éru, reprezentace vyhrála olympiádu v Naganu a třikrát za sebou mistrovství světa. Právě takoví lidé hokeji v poslední době zoufale chybějí.
Ano, Černý, pozdější šéf sportovní redakce České televize, tehdejšího školníka kladenského gymnázia naštěstí zlákal. Beran nebyl laik. Dřív válel druhou nejvyšší soutěž za Kopřivnici. Za práci u žáků v oddíle PZ Kladno nebral ani korunu.
„Kluky jsem nechal hrát. Když udělali chybu, pískl jsem a vysvětlil,
jak si to představuju. Nikdy jsem neřval, nikoho nepraštil. A oni by se pro mě rozkrájeli,“říkal mi v obýváku nízkého domku poté, co uvařil kafe a zapřísahal mě: „Hlavně nepiš, že jsem Jágrův stvořitel!“
Jeho vyprávění bych přál slyšet každému pravověrnému fanouškovi. Poutavě líčil umění malého Jaromíra, aniž by ho zbožšťoval.
„Jardu mohla trénovat kdejaká hajzlbába. Dal jsem mu volnost a občas ho pochválil, což jeho táta nedělal. Jinak mě nepotřeboval. Byl boží. Dostal shůry dáno. Na náboru do přípravky vypadal mezi všemi šmatláky jako krasobruslař. A to byl nejmladší! Předváděl bógny, přešlapoval na obě strany. Přitom na ostatní sporty byl totální dřevo.“
K zázračnému chlapci z Hnidous, jenž jako jediný v týmu uměl při střelbě zvednout puk, postavil Beran dalšího šikovného bruslaře Davida Čermáka, současného kouče Rytířů. „K nim jsem mohl šoupnout největšího pajdala, co se jen motal okolo. Ti dva si to dávali mezi sebou. A my vítězili jako husiti. Ze sta mačů jsme prohráli jediný.“
Beran obdivoval Jágrovu výdrž, neb zvládal i čtyři zápasy za různé věkové kategorie denně. „Jen mu občas vadila tvrdost. Šli po něm starší kluci. Měl po sekeře na ruce jelito a už nechtěl led. Říkám: Jarouši, seš chlap. Musíš něco vydržet!“
Jágr rostl i proto, že jej Beran nespoutával taktikou. Nenutil ho přihrávat, když předváděl sóla přes celé kluziště. Hájil jej na trenérských radách. Hádal se na turnajích, když mu odmítali udělit cenu pro nejlepšího hráče, protože už jich prý má habaděj. A Jágr na něj nezapomněl. V roce 1993 mu dal fotku s věnováním: „Karlovi Beranovi, mému nejlepšímu trenérovi. Za všecko, co jste pro mě udělal, Vám mockrát DĚKUJU!!!“
„Když jsem dělal u švagra ve Vancouveru, Jára si na mě sehnal číslo a pozval mě na zápas NHL. Ještě mě tahal do hotelu na šampáňo, ale já musel v pět ráno vstávat do práce.“
Později se vídali výjimečně. Hrdost Beranovi nedovolila se vtírat do přízně superhvězdy. Taky se mu při našem setkání v únoru 2012 nezamlouvalo Jágrovo vystupování. „On nikdy nedospěl. Je pořád samá prdelka. A jako hokejista je podle mě lepší Martin Straka, parádní hráč dopředu i dozadu.“
Poté, co Beran skončil u kladenské mládeže, další nabídky nepřijal. Nikam se necpal. Byl-li na něco pyšný, netýkalo se to Jágra. Nač?
„Udržel jsem u hokeje Pateru! Byl chcípák s křivou páteří, kosti na něm chrastily. Doktor mu ve starších žácích hokej zatrhl. Táta ho chtěl dát do Unhoště na fotbal a já protestoval. Myslelo mu to, stála na něm druhá lajna s Vejvodou a Mikoláškem. Rodiče jsme ukecali, Jágr senior sehnal doktora, Pavel dostal razítko, takže mohl válet dál.“
Kdo ví, zda by se zlatá generace zrodila bez Patery? Ovšem nejen za záchranu jeho kariéry zaslouží Karel Beran uctivou vzpomínku.