Záhada atentátu ve Rwandě
Jedna z největších záhad 20. století: před 25 lety někdo trefil letadlo s šéfem Rwandy, hned poté bylo za 100 dnů zabito na 800 000 lidí. A v důsledku toho zemřelo dalších pět milionů. Atentát spustil jednu z největších vln vraždění v dějinách. A stále se
Před rokem jsem tady viděl dospělého muže, jak mu tekly slzy. Náš řidič – vyprávěl, jak mu před očima rozsekali otce. I po těch letech masakr leží na Rwandě jako deka. Cítíte to tady. Divně tichá země. Ne moc úsměvů. Kdykoliv jsem tam byl, neubránil jsem se představám, jak ulicí jde zástup zakrvácených mužů s mačetami a palicemi a všude leží kusy lidí. Naskakovalo to samo.
Všechno začalo večer 6. dubna 1994. Rwandský prezident Juvénal Habyarimana se zrovna letadlem vracel z jednání, která měla zastavit konflikt s protivládními rebely. Dopadlo to docela dobře. A letoun už jde na přistání.
Slunce už zašlo, ale kopečky kolem hlavního města Kigali ještě nezahalila tma. Viditelnost je dobrá.
Takže není problém prezidentské letadlo sestřelit.
Nebyl.
Jedna raketa, jaké vojáci odpalují z ramene, urazí pravé křídlo, vzápětí druhá trefí ocas.
Trosky prezidentova letadla padají zrovna na zahradu jeho rezidence. A téměř okamžitě se rozjíždí vraždění. Hutuové, jichž je ve
Rwandě většina, vyrážejí na Tutsie, kteří měli vždy větší moc, a srovnávají si s nimi účty. Rádio je dlouho štvalo, aby zlikvidovali „šváby“, jak se Tutsiům říkalo.
Ve Rwandě je zabíjet snadné. Je to země napěchovaná lidmi. 350 na čtvereční kilometr. A to si ještě musíte odečíst kopce, které jsou tady všude.
Atentát na Habyarimanu připomíná spikleneckými teoriemi, které se kolem něho dodnes nepřestávají rojit, smrt prezidenta J. F. Kennedyho v Dallasu.
Prsty v něm měl mít kdekdo včetně jeho ženy Agathe. Taky jeho vlastní lidé, kteří byli nespokojeni s ústupky, jež připravoval. Ale i jeho protivníci, s nimiž předtím vyjednával. A Francie. A Belgie. Samozřejmě americká CIA. Tím ale výčet nekončí, jen začíná.
Co viděl majitel člunu
Svědci později vypověděli, že spatřili na obloze dvě rakety nebo slyšeli dva malé výbuchy.
A to je vlastně všechno, o co se lze opřít.
Celý den jako by nikdo nic neviděl a neslyšel. Časově nejbližší svědectví pochází až z rána. Vyjma šedesátiletého Belgičana Paula Henriona, jenž ve Rwandě strávil většinu života. Právě si odvážel z Kigali opravený motor ke svému člunu. Když jel poblíž letiště, všiml si vojenského auta táhnoucího dělo.
Dost se podivil: podle mírové dohody mezi vládou a povstalci, kterou v té době obě strany dodržovaly, měla být veškerá těžká výzbroj ve vojenských táborech.
Pak ho udeřila do očí ještě jedna věc. Kolem auta postávalo asi deset vojáků. Všichni měli potrhané a špinavé uniformy. Maskáče dvou mužů, kteří stáli opodál, však byly zbrusu nové. A pak tady bylo ještě něco zajímavějšího.
Zatímco všichni měli barety staženy převisem k pravému oku, ti dva muži ho měli zaříznutý nad levé oko. Tak to dělají jen Francouzi. A zrovna ti dva měli přes rameno dvě bazuky.
Večer se Henrion vracel od člunu domů. Vojáci tam čekali pořád.
O pětačtyřicet minut později se prezidentův letoun zřítil k zemi. Rakety, které ho zničily, byly podle vesničanů odpáleny z mělkého údolí, které je jen pár minut chůze od místa, kde Henrion potkal podivné vojáky.
A to je všechno, co je o atentátu známo. Jinak nic. Žádné stopy, jen spousta podezřelých. Problém jako pro Sherlocka Holmese.
„Rozsekána mačetou“
Ale nejdřív se podívejme, co následovalo. Je to důležité pro řešení záhady. Jen několik minut poté, co letadlo s prezidentem dopadlo na zem, začal obrovský masakr. Armáda zatarasila ulice a výjezdy z Kigali a rozhlas začal vyzývat jednu část Rwanďanů, aby vraždila tu druhou. Hutuové zabíjeli Tutsie.
„Byl to spontánní akt celonárodního hněvu,“řekl o pár let později jeden z hutuských šéfů.
Lhal: mačety na tohle vraždění byly ve velkém objednány dopředu. Všechno bylo naplánováno.
A běželo to opravdu jako na drátku. Hutuové, mladí i staří, se činili. Sousedé porcovali na kusy sousedy v jejich domech, kolegové umlátili kolegy v kancelářích. Lékaři zabíjeli pacienty v nemocnicích a učitelé zabíjeli své žáky. Rozhlasoví hlasatelé vybízeli řezníky, v něž se najednou Hutuové proměnili, aby neměli slitování s ženami a dětmi. A oni je opravdu neměli.
Oháněli se mačetami celé dny od rána do večera. Brzy přišli na zlepšovák. Nejdříve přesekli obětem Achillovy paty, aby nemohly utéct. Pak je nechali uležet třeba den dva. Když oběti byly polomrtvé žízní a ztrátou krve, přišli vrazi znovu a usekli jim ruce v zápěstí a nohy nad kotníky. Nechali je vykrvácet.
Tohle se dělo po celé zemi. Za sto dnů genocidy bylo zavražděno osm set tisíc Tutsiů a umírněných Hutuů. Ale možná prý i milion. Za pouhých sto dní.
Tyhle dva národy žily dlouho vedle sebe, mluvily společným jazykem a nic proti sobě vlastně neměly. Pak si belgičtí kolonizátoři vybrali početně slabší, ale úspěšnější Tutsie jako svou pravou ruku a nenávist začala doutnat. Po vyhlášení nezávislosti se to otočilo. V hornaté, hustě osídlené zemi bylo najednou příliš těsno. Tutsiové vedli partyzánský boj proti vládě Hutuů a ti se nechtěli dát.
Masakrů bylo víc, ale tenhle překonal vše. Tutsiové raději platili Hutuům za kulku, kterou je násilníci milostivě zabili místo úderu mačetou. Rwandské kostely se staly jatkami, protože se zabíjelo často uvnitř, a Kigali bylo velkou márnicí pod širým nebem. „Dovolujeme si vám oznámit, že zítra budeme zabiti i s našimi rodinami,“napsalo sedm tutsijských pastorů svému hutuskému kolegovi v dopise, jehož starosvětská zdvořilost vyvolává mrazení, když si pomyslíte, že to byla prosba o záchranu. Dopis se zachoval, oni ne.
Četl jsem ho v památníku genocidy v Kigali. Plane zde věčný oheň, příbuzní sem pořád nosí květiny a novomanželé se tady zastavují při svatbě.
Uvnitř je to hodně osobní. Fotka hezké holčičky. Jmenovala se Francine Muregenzi. Dvanáct let. Oblíbený sport: plavání. Oblíbené jídlo: vajíčka. Oblíbený nápoj: mléko a fanta. Příčina smrti: rozsekána mačetou.
Nebo Fabrice Murinzi. Osmiletý chlapeček. Nevinný pohled, důvěřivá tvářička. Oblíbený sport: plavání a fotbal. Nejlepší kamarád: tatínek. Příčina smrti: ubit palicí.
Takhle to tam je napsáno u žloutnoucích snímků smějících se dětí.
Po stu dní vraždění skončilo, tutsijští rebelové dobyli zemi, svrhli vládu a zahnali vraždící davy. Dva miliony Hutuů utekly do sousedního Konga. To postupně vedlo i v této zemi k válce, která má na svědomí pět milionů obětí. K tomu ještě tři sta tisíc mrtvých hned vedle v Burundi. V sestřeleném letadle totiž zahynul i burundský prezident Cyprien Ntaryamira, který jednání Rwanďanů moderoval. A po jeho smrti začala i u něj doma válka mezi Hutuy a Tutsii, bohužel v příběhu Rwandy je to jen poznámka pod čarou.
Atentát na letadlo prezidenta Habyarimany tedy odstartoval vraždění, které je srovnatelné s holokaustem. Ale kdo v tom tedy měl prsty?
Tak kdo to byl?
Na první pohled je to jasné: letadlo sestřelili tutsijští rebelové, kteří bojovali proti vládě. Prostě setnuli hlavu režimu, s nímž bojovali. Má to logiku.
Ale jen na první pohled. Proč by to dělali, když prezident byl umírněný, jednal s nimi a chtěl se s nimi podělit o moc? Nynější prezident Paul Kagame, který v té době povstalce vedl, taková nařčení odmítá. Dokonce kvůli nim jednu dobu přerušil s Francií diplomatické styky.
Věc má ještě jeden háček: povstalci by museli odpálit rakety přímo pod nosem prezidentské gardy a elitní výsadkářské jednotky, která měla hned vedle kasárna.
Pak je tady jiné stejně vážné obvinění, které naopak nemá logiku: prezidenta zabili jeho vlastní lidé, Hutuové. Divné? Kdepak. Prezidentova smířlivost vůči Tutsiům vadila radikální klice z jeho nejbližšího okolí. Hodilo by se jí, kdyby smetli Habyarimanu z cesty a ještě měli záminku k pogromu na Tutsie. Mezi spiklenci prý byla i prezidentova žena Agathe.
Svědectví na podporu obou tvrzení se za ty roky nashromáždilo dost. Mezinárodní soudní tribunál stíhající vraždění ve Rwandě má výpovědi tutsijských rebelů, že atentát spáchali Kagameho lidé. Jeho bodyguard slyšel, jak šéf osnuje plán s pobočníky. Na druhé straně Američané odtajnili dokumenty, podle nichž prezidenta sestřelili Hutuové, aby mohli vyčistit Rwandu pro sebe. Existují výpovědi vládních vojáků, že to udělali oni. Francouzi dokonce mají svědectví, že rakety byly odpáleny přímo z kasáren elitní prezidentské gardy.
Slavný francouzský prokurátor, lovec teroristů Jean-Louis Bruguiere, vydal zatykač na Kagameho, ale setřeli ho, že proti němu nemá nic. A zřejmě neměl.
Neví se ani to, odkud se vzaly rakety, jež zničily letoun. Prý byly sovětské výroby a povstalcům je dodala Uganda, která je podporovala. Anebo prý původně patřily irácké armádě a po první válce v Zálivu se staly kořistí USA nebo Francie.
I tyhle dvě země jsou v tom podle konspiračních teorií namočeny. Šlo o dělení sfér vlivu v Africe. Francie (vzpomínáte si na ty dva muže zahlédnuté Belgičanem, který kolem letiště převážel motor pro svůj člun?) podporovala Hutuy a měla v jejich armádě asi padesát důstojníků. Jeden vysoký rwandský důstojník údajně dosvědčil, že za atentátem stáli jeho dva francouzští kolegové.
Jiní přísahají, že to nebyli Francouzi, ale Američané. Podporovali tutsijské rebely, kteří vyrostli v anglicky mluvící Ugandě a po svém vítězství se Americe odvděčili tím, že se otočili zády k Francii a zavedli ve Rwandě místo francouzštiny angličtinu. Existují „zaručené zprávy“, že američtí diplomaté v Kigali se pár minut po sestřelení letadla spojili s ústředím, a z rozhovoru vyplývá, že atentát očekávali.
Podezření je dost, ale stopa je chladná. Výsledek: neví se nic. OSN dodnes neví nic, USA a Belgie jakbysmet. Francie taky, a to vyšetřovala až do loňských Vánoc, tedy čtyřiadvacet let. Organizace africké jednoty je na tom stejně.
Tajenku se možná nedozvíme už nikdy.
Známe jen to číslo. Šest milionů lidí.