Make Pardubice great again!

Hokejová extraliga vrcholí. V boji o titul jsou poslední čtyři týmy, jen jeden z nich zvedne nad hlavu Masarykův pohár. Play off je grandiózní finále celé sezony, čas, kdy jde pro mnohé vše stranou a počítá se jen jediné – mistrovský titul.

Přitom je to vlastně jen takové pozlátko. Zlatý štempl na celosezonní dřinu, prestiž, potvrzení toho, který tým je nejlepší. Pár týdnů bujarých oslav, pár dní dovolené, možná víc peněz a větší zájem sponzorů a… a nic.

Až hráči na startu přípravy znova nazují brusle, jede se zase od nuly.

Možná trochu ve stínu bojů o titul se hraje další soutěž. V mnohém zásadnější. Čtyřčlenná baráž určuje, kdo si v další sezoně zahraje extraligu. Dvě místa mezi elitou jsou volná, zbylé dva celky čeká první liga.

Tady jde o všechno. O budoucnost, o živobytí, o rozpoložení tisícovek fanoušků. V některých případech i o budoucí využití městských arén, a tedy o peníze daňových poplatníků.

Jsou to nervy. Především pro týmy, které se snaží zachránit mezi elitou. Zatímco celky, které do baráže postoupily z prvoligového play off, mohou jen získat, extraligisté mohou ztratit. A to hodně, možná i všechno.

Podruhé za poslední tři sezony se do baráže propadly i Pardubice. Jeden z historicky nejúspěšnějších klubů v Česku, stálice nejvyšší soutěže. Vždyť ji hrají nepřetržitě od svého postupu v roce 1950. Od té doby získaly šest mistrovských titulů a daly českému hokeji nepřeberné množství skvělých hokejistů, kteří sbírali tituly na světových šampionátech, olympijských hrách či v NHL. Od Martince se Šťastným přes Šejbu, Haška nebo Janeckého až k Hejdukovi s Hemským.

Co ale z Pardubic dělá opravdový „hockeytown“, jsou fanoušci. Můžete s tím souhlasit nebo ne, ale podle mě jsou stále nejlepší v republice.

Byť někteří fandové z jiných měst jsou třeba hlasitější a umějí rychleji točit šálami, v Pardubicích nejde o žádnou módní vlnu. Naopak, výsledkově se posledních pár sezon ne úplně povedlo. Ale zdobí je věrnost.

Nejde jen o těch několik stovek nejaktivnějších „ultras“z jižní tribuny, kteří se starají o atmosféru doma a většinou i venku. Ale i o tisíce dalších, kteří týden co týden plní ochozy zimáku a mezi kterými se s trochou nadsázky dědí permanentka z generace na generaci.

Důkaz? Stačí pohled do statistik. V základní části přišlo na domácí zápas Pardubic v průměru 7 328 diváků. A to i přesto, že hrály – odpusťte mi ten výraz, ale žádný slušnější mě nenapadá – úplnou tužku. O něco víc lidí chodilo jen v Brně (které se po letech strádání veze na vítězné euforii) a na Spartě (v milionové Praze).

Nechci se teď babrat v tom, co všechno se v poslední sezoně nepovedlo (skoro nic), a psát, co jak se mělo udělat (po bitvě je každý generál). Chci se dívat dopředu.

Chodit na dobrý hokej, mít ve městě úspěšný a sebevědomý klub. Jasně, že se nedá vyhrávat titul každý rok. Ale je důležité mít každý rok tu naději, že když se zadaří, dá se o něj bojovat. To by měla být ta největší výzva pro současné vedení Dynama. Ať už je vlastnická struktura jakákoli, ať už se z hokeje dělá politika nebo byznys, alfou a omegou úspěchu vždycky budou výsledky na ledě. Tak to prostě v hokeji je.

Nejdřív je ale potřeba zvládnout baráž. Hotovo ještě zdaleka není, i když rozehrané to je dobře. Udržet extraligu a odrazit se od pověstného dna. Pardubičtí fanoušci si to zaslouží.