Šifra mistra Cyrila
Křesťanské věrozvěsty Cyrila a Metoděje uctíváme i státním svátkem, o jejich zásluhách však tradujeme nepravdy. Cyril, od jehož úmrtí uběhlo nedávno 1 150 let, totiž není autorem písma hlaholice. Slovanská slovesná kultura je mnohem starší.
Ten příběh známe všichni ze škol. Vzdělaní bratři Cyril (Konstantin) a Metoděj pocházeli z řecké Soluně. V roce 863 přišli na přání knížete Rostislava na Velkou Moravu, aby pokřesťanštili tamní slovanské obyvatelstvo. Tuto událost připomíná svátek stanovený symbolicky na 5. července. Letos v únoru tomu bylo 1 150 let, co Cyril zemřel v Římě. Přicestoval tam s Metodějem požádat papeže, aby uznal slovanskou liturgii byzantského obřadu a dovolil její používání na Moravě. Papež jejich žádosti vyhověl. Potud vládnoucí výklad sedí.
V učebnicích dějepisu se ale také dočteme, že Cyril pro tuto slovanskou liturgii vytvořil i zvláštní písmo, takzvanou hlaholici. Další obvyklé, ale pochybné tvrzení se váže k žákům věrozvěstů, které z Moravy vyhnali po Metodějově smrti v roce 885. Poté prý tito žáci nahradili hlaholici jiným písmem, které nazvali cyrilice na počest jejich velkého mistra.
Náhrada se běžně zdůvodňuje tím, že hlaholice bylo písmo naprosto nesrozumitelné, ba přímo fantaskní. Takzvaná cyrilice zřejmě vycházela z řeckého písma, které se používalo v Konstantinopoli v 9. století.
Selhání slavistiky
Hlaholici jsem s přestávkami zkoumal od roku 1965. Již na počátku bádání mnou cloumalo podezření, že stávající teorie je nesmysl, že původ hlaholice i cyrilice musíme hledat jinde. Dnes jsem o tom přesvědčen.
Omyl ohledně vzniku slovanských písem pramení z lapsu slavistiky, která přejala povrchně a nekriticky tři informace. V Životopise sv. Cyrila a v Životopise sv. Metoděje se praví, že Cyril vytvořil pro Slovany písmo. Totéž tvrzení se nachází i ve spisku mnicha Chrabra. Z těchto povšechných sdělení skočila slavistika k závěru, že Cyril vytvořil hlaholici, protože je nesporně starší než cyrilice. Nikoho nenapadlo, že zmíněná tři svědectví mohou být neúplná, respektive že jim rozumíme jen jednostranně. Nevyplývá z nich totiž, že před Cyrilem žádné slovanské písmo nikde neexistovalo.
Všichni, kteří se přede mnou pokoušeli vysvětlit vznik hlaholice, se snažili hledat v nejrůznějších cizích abecedách vzory hlaholských písmen. Svedlo je k tomu všeobecné mínění, že hlaholice představuje hromadu písmenek sebraných ze všech možných antických abeced.
Mne intuice nasměrovala jinudy. Považoval jsem za nejpravděpodobnější, že tvůrce hlaholice nevyzobával v různých abecedách, co by se mu hodilo. Mnohem spíše důsledně vycházel z jednoho písma, které důkladně znal, a sice z řečtiny.
Řečtina jako jazyk literatury existuje přibližně dva a půl tisíce let. Během této doby se vyvíjela, a to jak po stránce hláskové, mluvnické, tak i grafické. Pídil jsem se tedy po okamžiku v historii řečtiny, kdy slovanské písmo hlaholice mohlo být odvozeno. Jediná doba, která přichází v úvahu, je zhruba 3. až 4. století po Kristu. Jinak řečeno: navzdory vžitému názoru vznikla podle mě hlaholice asi pět až šest set let předtím, než Cyril a Metoděj přišli na Moravu.
Naznačím alespoň jednu z indicií: řecká beta je v podstatě přejata do hlaholice se stejnou výslovností, jakou má v řečtině. Oproti tomu do cyrilice se začlenila s výslovností v, jak ví každý, kdo se učil rusky. Změna výslovnosti bety z „b“do „v“se odehrála někdy ve 3. či 4. století. Hlaholice tudíž musela vzniknout před touto dobou a cyrilice po ní.
Kolébkou je Druhý Řím
Když jsem určil přibližnou dobu vzniku hlaholice, zbývalo vypátrat místo jejího zrodu. Jedinou oblastí, která přichází v úvahu, je Slovinsko, přesněji území, kde se nacházejí města Aquileia a Grado. Ty v rané době osídlovalo obyvatelstvo slovanské řeči, poitalštění triumfovalo až mnohem později.
Aquileia leží poblíž Terstského zálivu. Založili ji Římané jako vojenskou základnu, do níž nastěhovali tři legie. Kolem změny letopočtu byla asi devátým či desátým největším městem římské říše a pyšnila se honosným přízviskem Druhý Řím. Podle legendy vznikla v Aquileii křesťanská obec již v 1. století po Kristu a město se brzy stalo důležitým křesťanským centrem. Působila z něj misie, jejíž stopy nacházíme v Rakousku, jižním Německu i v chorvatské Dalmácii. Osobně se domnívám, že misie z Aquileie došla až do města Cherson nedaleko Černého moře.
Od poloviny 4. století vzniká asi osm kilometrů na jih od Aquileie město s velikou katedrálou, která má sloužit jako záložní svatostánek v případě ohrožení ze strany takzvaných barbarů. Toto město, které ční z ostrova laguny podobně jako pozdější Benátky, se nazývá italsky Grado a slovinsky Grad, což neznamená nic jiného než Hrad.
Sečteno a podtrženo: Cyril není zakladatelem slovanského písemnictví, ale jeho velkým obnovitelem. On, Metoděj a jejich žáci přepisovali starší hlaholsky psané texty do cyrilice. Proto bylo například možné, aby Metoděj za pomoci jen dvou písařů (jak praví jeho legenda) pořídil překlad celého Starého zákona (kromě knih Makabejských). Takže v knihách psaných cyrilicí jsou uchovány překlady do slovanštiny pořízené dávno před příchodem věrozvěstů na Moravu.
Z mých poznatků vyplývá, že slovanská slovesná kultura je daleko starší, než se traduje. Její kořeny sahají do pozdní antiky, do doby příchodu a růstu křesťanství. Slované jako jediný kmen, od okamžiku, kdy vstupují na jeviště dějin, používají pro bohoslužebné účely své vlastní písmo i vlastní řeč.
Málokdo ví, že hlaholice a staroslovanský jazyk se ve čtyřech chorvatských církevních provinciích používaly až do začátku 20. století. Podobně asi mnohé překvapí, že knihy v hlaholici tiskla papežská tiskárna v Římě. Na jediném místě na světě Řím strpěl používání lidového jazyka ve všech liturgických a právních úkonech.
Poslední díl mozaiky
Mé novátorské teze zrály dlouho, ale z různých důvodů zůstávaly v příslovečném šuplíku. Poprvé jsem je v ucelené podobě přednesl v září 1995 na slavistické konferenci v Nitře. Reakcí byl hlavně údiv, později se přidala i zdrženlivost, nedůvěra a možná pocit ohrožení. Přepisovat učebnice, natož vlastní díla se nikomu nechce.
Svůj „kacířský“objev jsem následně rozpracoval v knížce Doba a místo vzniku hlaholice. V roce 2015 ji vydalo Moravské zemské muzeum v Brně. Letos k ní přidá anglickou reedici, aby se s mými argumenty mohla popasovat i světová veřejnost.
Pozornému čtenáři však jistě neuniklo, že moje alternativní teorie (zatím) postrádá jasnou odpověď na jednu zbývající otázku: kdo z řečtiny hlaholici odvodil? Koho, když ne Cyrila, máme považovat za jejího tvůrce? Jde o jednu osobnost, či spíše větší skupinu učenců?
Soudím nicméně, že tento poslední díl mozaiky je z hlediska celku nejméně důležitý. A asi zůstane navždy tajemstvím. Dostupné prameny totiž mlčí a logické dedukce neukazují cestu o moc spolehlivěji než čiré spekulace. Přesto budu rád, pokud se někdo pokusí rozlousknout i tento oříšek.