Takového Fausta si Palmovka může dovolit
On to takhle už napsal, s tím se nedá nic dělat. Podobná věta zazněla během debaty staršího páru, který se po druhé části Goetheho Fausta zvedal ze sedadel pražského Divadla pod Palmovkou. Lakonické, ale vcelku výstižné shrnutí náročného druhého dílu Goetheho opusu, se kterým se každý tvůrce pokoušející se o adaptaci musí chtě nechtě popasovat.
Pozoruhodná dvojice
Divadlo pod Palmovkou loni slavilo velký úspěch angažováním polského režiséra Jana Klaty, inscenace Něco za něco byla událostí a velkou měrou se zasloužila o titul divadlo roku, které libeňské scéně přisoudily Ceny divadelní kritiky. Ke druhé spolupráci si Klata vybral právě Fausta. Pro režiséra jeho formátu, tvůrce s jasným názorem, který si za svým vyjádřením jde nekompromisně, není problém podat první polovinu příběhu o smlouvě s ďáblem a cestou za poznáním poutavě. Už v úvodní scéně, kde se Jan Teplý v hlavní roli pomalu souká z rakve, aby symbolicky opustil obyčejný život a mohl postoupit výše, diváka vtáhne. Následuje neméně dobré hororové setkání s ďáblem a příchod Mefista.
Toho si zde s libostí a možná trochu překvapivě zahrála Tereza Dočkalová. Podává jej jako androgynního floutka skrytého za kapucí a ledabylými gesty. Společně s Teplým vytváří pozoruhodnou a fungující dvojici. Když si Mefisto injekční stříkačkou bere od Fausta krev na podpis, pekelná atmosféra by se dala krájet. Jejich spolupráce táhne většinu inscenace a pomáhá hlavně v rozporuplných momentech druhé části příběhu. Klata totiž opět diváka nešetří – výrazná hlasitá hudba pracující s populární tvorbou v celé šíři (U2, Led Zeppelin, Nick Cave) balancuje na hranici kýče, monotónní, rádoby šokující scény zase za hranicí fyzické snesitelnosti. Náboženské odkazy a sošky panenky Marie českého diváka asi tolik nezdvihnou, ovšem rozporuplné ztvárnění Markétky (Kamila Trnková) jako vozíčkářky ječící nesnesitelnou fistulí určitě ano. Co tím režisér myslel, zůstává záhadou, ovšem i díky tomu vyznívá Markétčin závěrečný příchod v plné parádě.
Klatův Faust není pro každého, zařazením do repertoáru však scéna dává najevo, že si něco takového může dovolit. V hromadných, choreograficky dobře zvládnutých scénách je navíc vidět, jak je zdejší soubor sehraný. To je další znamení, že se z Palmovky stává významné kulturní centrum.