Čtyřletý kluk má sestřičku Mirai, uchazečku o Oscara
Skoro se nechce věřit, že tvůrce podepsaný pod uječenou spotřební ptákovinou jménem Digimon mohl stvořit tak prostou, čistou a něžnou záležitost, jako je Mirai, dívka z budoucnosti.
Taková normální rodinka
Jenže Mamoru Hosoda už sesbíral trofeje i za snímky Vlčí děti nebo Kluk ve světě příšer, ukázkově dokládající, že mezi animovaným příběhem pro malé diváky a pro dospělé zase nemusí být natolik propastný rozdíl. A za Mirai, v níž mezi podívanou o dětech a pro děti vybudoval snad nejužší most, si právem vysloužil nominaci na Oscara.
Kouzlo Mirai spočívá v naprosto přirozených přechodech mezi realitou a fantazií – tak, jak je dovedou vnímat jenom děti a pouze do jistého věku. Právě malý hrdina snímku si danou schopnost ještě plně uchovává. Jsou mu čtyři roky, v idylické rodině obklopen rodičovskou láskou si hraje s vláčky, prohání psa, zkoumá první sníh; vládne tu útulná civilnost plná tiché poezie.
Jenže pak se mu narodí sestřička a všechno se rázem promění. Maminka kojí, chová a zase kojí, tatínek zmožený péčí o domácnost vyrábí sérii katastrof a syn si připadá jako na vedlejší koleji, vedoucí od slz sebelítosti ke vzdoru.
Přesně odpozorované situace ještě posiluje humor, kouzelná je třeba scénka, kde bratr velkoryse zasype kolébku svými mašinkami, za což dostane nepochopitelně vynadáno stejně jako za vědecké zkoumání sestřiččiných uší, takže nakonec řvou oba a pes se přidá vytím.
Taková normální rodinka – ale kolik je v ní citu, bolesti a touhy!
Únik do snového světa plného dětské představivosti umožňuje pohádkově samozřejmé proměny rodinných příslušníků včetně předků, ukazujících chlapci cestu z náhlé nejistoty, nicméně silněji účinkuje nenuceně prozaická skutečnost. Také proto, že v druhém plánu poskytuje vhled do dnešního japonského života, kde se tradiční rituály potkávají s ryze moderním bydlením a sošky bůžků s nejnovějšími tablety, na něž si příbuzní točí výhradně sladké miminko, zatímco starší sourozenec se jim tak zábavně, zoufale a marně vnucuje.
Hosoda zjevně zná působivost detailů, ze kterých tryská povědomý úsměv, když se uštvaný otec hroutí, má-li dočasně na starost obě děti. Ale neméně zručně pracuje s detaily výtvarnými, ať už zachycuje batole spící, šťourající se v nose či propukající v nádherný výbuch trucovitého vzteku, vznáší se nad pozemským hemžením z nadhledu satelitních map anebo listuje rodinným albem s obrázky na pomezí fotografie a ilustrace.
Léčivě pozitivní
Oscara v animované kategorii nakonec vyhrál výbojnější, navenek efektnější a stavebně důmyslnější snímek Spider-Man: Paralelní světy. Nic to však nemění na faktu, že Mirai, dívka z budoucnosti, která právě míří do našich kin, představuje velice příjemný zážitek.
Ne snad ohromující, nicméně vynalézavý, trefný, emočně i animačně bohatý a v neposlední řadě lehce strašidelný, jak ostatně napovídá japonská záliba v mysteriu.
Ale hlavně je to film takřka léčivě pozitivní.