Scéna: Bowie a Železná opona
Na dohled od Berlínské zdi vznikaly legendární rockové nahrávky. V Hansa Studiu točili U2, David Bowie nebo Depeche Mode.
Stojíme v místnosti, která působí jako honosnější zasedačka nebo místo různých uzavřených oslav. Zaujme vysoký strop a díky němu okna přes dvě patra i nebývale silný dozvuk. Dále samozřejmě fakt, že zde mimo jiné vzniklo ceněné album Davida Bowieho Heroes. A konečně i skutečnost, že v rámci této prohlídky jsme se do ikonického pokoje neměli dostat.
Na dohled od Berlínské zdi
Ale popořádku. Dnes stojí budova, v níž sídlí vyhlášené nahrávací studio Hansa, uprostřed relativně moderní zástavby. Kdo k němu nemíří záměrně, nejspíš by ten barák ze začátku dvacátého století minul bez povšimnutí.
V dobách, kdy se tu začínala psát hudební historie, však bylo okolí prázdné. Přispěním spojeneckého bombardování se tu původní dům cechu německých stavitelů tyčil poměrně osamocený. Stále je to pár kroků k Postupimskému náměstí, v sedmdesátých letech však byla v cestě Berlínská zeď. Ne nadarmo se studiu přezdívalo také The Big Hall by the Wall. Pochopitelně se nacházelo na západní straně hranice.
Studio je dodnes funkční, proto se prohlídky musí objednat předem. A vzhledem k tomu, že tu v nedávné minulosti točili třeba Manic Street Preachers, není tu nahrávání zase tak drahé, jak se později dozvídáme. Slavnou historii místa pomáhali tvořit U2, Depeche Mode, kteří zanechali stopu i v přízemní restauraci, kde si Andy Fletcher nechával dělat svůj oblíbený toast Hawaii, Killing Joke, Nick Cave nebo zmíněný Bowie. Mnohé z jejich nahrávek vznikly ve velkém sále, ale jak jsme byli srozuměni předem – dnes se do něj nedostaneme a z hlediska nahrávacích zařízení tam už stejně není nic zajímavého.
Začínáme na ulici. Sympatický průvodce Thilo, který sám působil jako zvukař v jiném německém studiu, pomáhá i pomocí historických fotek zasadit celou budovu do kontextu – před i poválečného, kdy se stala jednou z posledních výsep západní civilizace na dohled od komunistického ráje. Britské či americké hudebníky to možná v 70. letech přitahovalo.
Utajený polibek
Když už zima začíná zalézat pod kabáty, vydáváme se dovnitř. Plán byl vyjít nebo se vyvézt výtahem do čtvrtého, podkrovního patra, kde dnes studio sídlí. Thilo nám tu potom bude pouštět některé nahrávky, které tu vznikly.
A vyprávět, jak si Depeche Mode nechali natáhnout kabely do velkého sálu dole a celou hotovou nahrávku přehráli s tamním dlouhým dozvukem, který se tak dostal na desku. A ukazovat, jak která místnost funguje. A že starý mixážní pult je snad jeden ze dvou posledních skvělých kousků v Německu. A na místě, kde rozhodně nelze fotit, nabídne, ať si někdo sedneme za klavír a zahrajeme si.
Ještě že nikdo nejel nahoru výtahem! Thilo totiž v prvním patře zpozorní, zavelí stát a po chvilce dává pokyn, ať jdeme za ním: „Neměl tu být nikdo, kdo by nás tam pustil. Ale je otevřeno, tak pojďte.“
Naše malá skupinka najednou stojí v jednom z ikonických míst rockové hudby. Ano. Po nahrávací technice tu není ani stopy. Ale fotky jasně prokazují, že stojíme v místnosti, kde nahrával Bowie, Depeche Mode i U2. Stojíme v němém úžasu.
Partyzánská prohlídka pokračuje do místnosti, kde je nyní bar, ale tehdy v 70. letech si zde zřídili hudební režii. S velkým sálem ji netypicky nepojilo okno, zato pohledem z budovy přes zahradu bylo vidět přímo na zeď, a to dokonce na jednu ze strážních věží. Traduje se, že Bowie sám neodolal a na východoněmecké vojáky mával. Což místní techniky trochu děsilo.
Hlavně zde mělo dojít k události, která dala vzniknout písni Heroes – utajovanému polibku producenta Tonyho Viscontiho s jeho berlínskou přítelkyní. Proč utajovaného? Visconti byl totiž tehdy ženatý se zpěvačkou Mary Hopkinovou. Jenže do pohádkové lovestory vnáší trhlinu Thilo: „Ta dívka se jmenuje Antonia Maaßová, byla vokalistkou a celou událost popírá. Vždyť ostatní účastníci se s Hopkinovou znali a stačilo by zvednout telefon...“
Anebo se prostě berlínská zpěvačka i po letech stydí aféru přiznat? Kdo ví. Možná tedy budeme muset počkat, než se otevřou archivy východoněmeckých pohraničníků, kterým Bowie rozpustile mával. Protože hlídka, která jistě rejdy imperialistických umělců bedlivě sledovala, o tom ve svých denících záznamy mít bude.