Andrew Feustel „Náš“astronaut přijel do Česka
Vidět Zemi z vesmíru je jako pozorovat plameny ohně, nikdy vás to neomrzí, líčí astronaut Andrew Feustel, jenž do vesmíru vzal i postavičku Krtka.
Krtkova posádka Do Česka na pozvání Akademie věd v pátek přijel tak trochu „náš“astronaut Andrew Feustel i se svou manželkou Indirou, která má české kořeny. Feustel, který na jednu ze svých cest do vesmíru vzal i českého plyšového Krtečka, poskytl MF DNES velký rozhovor.
Je jedním z 559 lidí na světě, kteří se kdy podívali do vesmíru. A k tomu v něm strávil víc času než většina jeho kolegů, celkem 226 dní. Pro srovnání, cesta zatím jediného Čecha ve vesmíru Vladimíra Remka trvala necelých osm dní.
„Vladimíra znám, je to můj dobrý přítel. Češi mohou být hrdí na to, že byli třetím národem světa, který se dostal do vesmíru,“vypráví Andrew Feustel. Americký astronaut má k naší zemi blízko, část rodiny jeho ženy Indiry pochází ze Znojma. I proto s sebou do vesmíru v minulosti vzal Nerudovy Písně kosmické nebo postavu Krtka.
Teď k nám na pozvání Akademie věd dorazil na sérii přednášek, které mají popularizovat vesmírný výzkum. A při povídání s ním nezapochybujete, že bude dobrým popularizátorem. V rozhovoru pro MF DNES se zaujetím popisuje čas strávený ve vesmíru, mluví
o tom, že doby trumfování se mezi USA a Ruskem jsou pryč. Ale také překvapuje vyprávěním, že si vlastně vůbec za kariérou dlouho nešel tak jako jiní astronauti.
Za dob studené války byly cesty do vesmíru jednou z mnoha oblastí, v nichž se Východ poměřoval se Západem. Je to už zcela pryč, nebo stále vnímáte určitou řevnivost a soutěživost, minimálně mezi Spojenými státy a Ruskem?
Řekl bych, že už je to úplně pryč. Do vesmíru létáme společně, finančně podporujeme ruský vesmírný program. A když jsme na vesmírné stanici, jsme jedna parta, máme společný zájem na tom, aby vše fungovalo.
Takže studená válka ve vesmíru skončila?
Nevím, jak jinde, ale ve vesmíru určitě. A už před dlouhou dobou. To, jak nám to spolu ve vesmíru funguje, by mohlo být třeba politikům na Zemi příkladem.
Kolik zemí mělo doposud svého člověka ve vesmíru?
Šestnáct. Ale věřím, že jednoho dne budou mít všichni lidé snazší příležitost dostat se do vesmíru. Uvědomme si, že je to pořád z určitého pohledu jen padesát let, co jsme přistáli na Měsíci. Jsme stále na začátku. V následujících pěti letech bychom se měli dostat znovu na Měsíc, dalším cílem by mělo být přistání na Marsu. A technika jde dopředu tak rychle, že kdo ví, co nás čeká.
Byl to váš dětský sen, stát se astronautem?
Ano, od dětství jsem snil, že se podívám do vesmíru. Ale neměl jsem to nalinkované tak, že bych se hned účastnil nějakých tréninků. Když jsem vyrůstal a chodil do školy, nešel jsem zdaleka tou nejkratší cestou, abych se stal astronautem. Studoval jsem geologii, pracoval jsem v petrochemickém průmyslu, chvíli jsem se živil jako automechanik. Až po několika letech jsem se přihlásil k vesmírnému programu. Dalo by se říct, že skoro nic z toho, co jsem dělal, nevedlo přímo k astronautice. I když pomohlo, že mám technické znalosti, vědecky jsem se zabýval geologií, nebyla to žádná konkrétní, vzorová příprava.
Vždycky jsem si představoval, že stát se astronautem vyžaduje od dětství tvrdou přípravu, jako je třeba příběh sedmnáctileté Alyssy Carsonové, který loni obletěl svět. Tréninky prochází od svých sedmi let a mluví se o tom, že by mohla být prvním člověkem, který přistane na Marsu.
To by samozřejmě bylo skvělé. Jinak hodně lidí se takto připravuje, ale můj případ to nebyl. Já věřil, že budu mít příležitost, ale dlouho jsem nepodnikal nějaké zvláštní kroky.
Znáte Vladimíra Remka?
Znám, je to můj dobrý přítel. Vím, že před několika lety sloužil jako velvyslanec v Rusku a teď je zpět v České republice, tak se těším, až se setkáme. Je to velký úspěch, Češi mohou být hrdí na to, že byli třetím národem světa, který se dostal do vesmíru.
Češi mohou být hrdí i na to, že jste do vesmíru vzal naši postavičku Krtka. Vím, že vaše žena má české kořeny, přesto: jak vás napadlo vzít s sebou zrovna Krtka?
Poté, co jsem letěl do vesmíru s Písněmi kosmickými od Jana Nerudy, jsem přemítal, co si s sebou vzít do svého osobního balíčku astronauta. A kolegové z vaší Akademie věd mi poradili právě Krtka. Letěl s námi na palubě Sojuzu, byl víc než talismanem, posloužil nám třeba jako indikátor stavu beztíže.
Je vůbec reálné, když si dnes patnácti- dvacetiletý člověk ze střední Evropy řekne, že chce letět do vesmíru, aby se tam skutečně podíval?
V Evropě ta šance určitě je, Evropská vesmírná agentura, která funguje i v České republice, dává dohromady hodně zemí. A dětem i mladým lidem otvírá příležitost podívat se jednou do vesmíru. Já skutečně věřím, že je to jen otázka času, kdy bude přístup do vesmíru možný více lidem.
Ve vesmíru jste strávil 226 dní. Jak vypadal takový úplně obyčejný den?
Vaším hlavním úkolem každý den je udržet vesmírnou stanici v provozu. Nejde jen o to, že se pohybují motory, ale že funguje veškeré zařízení, které potřebujete k tomu, abyste mohli reportovat vědecké poznatky a zajímavosti. Studium různých jevů a pokusy jsou každodenní součástí cesty. A taky k tomu patří trocha tělocviku, každý den zhruba dvě hodiny cvičíte, protahujete si svaly, musíte mít dobrou fyzičku, abyste pak třeba zvládali udržet balanc.
Když jste ve vesmíru třeba už šestý měsíc, není to rutina?
Není. Vidět Zemi z vesmíru je pořád něco neobvyklého, říkám, že je to jako pozorovat plameny ohně, můžete to dělat pořád dokola, ale stejně se vám to neomrzí.
Vaše žena říkala, že na ty chvíle, kdy jste ve vesmíru, si už v podstatě zvykla, hodně jí to ulehčuje třeba to, že můžete být v kontaktu a i z vesmíru už dnes vést videohovory. Strach o vás ale má, když vzlétáte nebo přistáváte. Jste při tom nervózní?
Ano, uvědomme si, že každý takový vzlet nebo přistání je jako výbuch bomby. Musí dojít k velké explozi, která vás vynese do vesmíru a stát se při tom může cokoli. Ale z toho rozhodnutí, že jste se rozhodli létat raketou, můžete vinit jen sebe samotné. Takže když vzlétáte, nezbývá vám než si držet palce, aby to dobře dopadlo.
Jak se vlastně na takový let připravujete?
V Houstonu máme letecké simulátory a také tréninková centra, která simulují prostředí ve vesmíru. A provádíme různá pravidelná cvičení, abychom se dostali do formy. Pravda je, že když jsem se vrátil ze své poslední cesty, která byla zároveň nejnáročnější, protože jsem strávil ve vesmíru přes šest a půl měsíce, prvních čtyři až pět hodin jsem nemohl chodit. Nebyla to otázka sil, ale byl problém držet rovnováhu. Zkoušel jsem chodit se zavřenýma očima, je z toho i video na sociálních sítích, to bych vám přál vidět. Ale tak do čtyř týdnů se to srovnalo a řídil jsem závodní auto.
Vědci se už nějaký čas přou o možném životě na Marsu. Je tam?
Věřím, že jsou určité formy života na Marsu. Ne, že by po něm měli chodit lidé nebo by tam měla být nějaká civilizace, ale vzhledem k jeho geologické struktuře a vzdálenosti od Slunce není důvod si myslet, že tam žádná forma života není. Předpokládám, že v příštích pěti až deseti letech budeme mít důkazy.
A teď už možná zabíháme hodně do roviny sci-fi, ale jsou podle vás další civilizace někde ve vesmíru?
To je samozřejmě těžké říct, nevím. Ale když jsem se díval na záběry z Hubbleova teleskopu, který ukazuje zdaleka nejen nám dobře známou Mléčnou dráhu, ale sta tisíce dalších galaxií a miliony hvězd, netroufal bych si tvrdit, že tam nikde není život. Jen si představme ten obrovský prostor… Spíš bych řekl, že je větší šance, že tam někde ještě život je, než že není. Takže kdo ví. Třeba ještě někde ve vesmíru je jiná civilizace. Časem se odpověď dozvíme.