Když soupeř má jméno bolest
Prohra s chutí triumfu. Caroline Wozniacká dál bojuje o tituly, ač ji trápí chronické onemocnění.
Ne, ještě nezvedla nad hlavu trofej. Ale ona to není v případě Caroline Wozniacké ta úplně nejdůležitější věc – vždyť ještě nedávno nedokázala do takové výšky zvednout ani své vlastní ruce.
„Byla na mě příliš dobrá,“pronesla dánská tenisová celebrita po finálové porážce s Madison Keysovou na zelené antuce v Charlestonu.
Ale rvala se, což je hlavní. Protože největším soupeřem je jí vlastní tělo, konkrétně bolestivé autoimunitní onemocnění revmatoidní artritida. Když loni na podzim klouby vypovídaly službu tak, že zdvihnout paže vypadalo jako neřešitelný výkon, musela už s tím Wozniacká něco dělat. Diagnózu pak bývalá světová jednička a vítězka Australian Open 2018 oznámila na Turnaji mistryň – a přítomné šokovala.
Otázky, které následovaly, se kryly s jejími vlastními pochybami.
Co to znamená? Může vůbec vrcholově sportovat? Pokud ano, tak jak dlouho – a za jakou cenu? „Musím teď poslouchat svoje tělo. Hledat balanc, učit se za pochodu,“líčila v Charlestonu.
Od chvíle, kdy loni na podzim vyhrála velký turnaj v Pekingu, je antukové tažení v USA jejím jasně nejlepším počinem: „Každý ví, že kdybych mohla, budu na kurtu dřít deset hodin denně. Taková jsem vždy byla, ale teď se někdy cítím skvěle – a další den o dost hůř. Sama pak radši týmu říkám: Dneska se zaměřme jen na taktiku, techniku.“
Každý v její pozici – žena, muž, tenista či jakýkoli jiný sportovec – obětuje spoustu. Svaly, šlachy a klouby podstupují extrémní zátěž.
Wozniacká by v tom chtěla pokračovat, leč nemůže. V Indian Wells a Miami ji navíc brzdily pozůstatky virového onemocnění, marodila skoro dva měsíce. Vypočítávala filmy a seriály, které si jako nemocná nakoukala. A smířeně řekla: „Občas vám nezbývá nic jiného než se rvát.“
V Charlestonu se rvala na výbornou, i finálové porážce navzdory. Palce jí držela nová členka trenérského štábu Francesca Schiavoneová (na další spolupráci se budou domlouvat) a měla radost z toho, jak se Dánce daří na antuce. „Zase se ji učím mít ráda,“usmála se Wozniacká, která přitom v minulosti pronesla, že po ní klouže tak nešikovně, jako když animovaná figurka Bambi zoufale rozhazuje svoje nožky na ledě. Ale dobrá nálada leckdy léčí. A Wozniacká potřebuje jakýkoli impulz. Revmatoidní artritida může mít stovky odstínů, nepříjemná je však vždycky.
„Je jasné, že to je omezující věc pro každého. A u vrcholové sportovkyně je to ještě horší,“líčila v Singapuru, když o onemocnění poprvé promluvila. „Dotýká se vás každý den. Medicína udělala za poslední roky úžasný pokrok, ale pořád je to na celý život. Musíte přemýšlet nad jídlem, spánkem, vším. Byl to šok. Do té doby jsem si připadala jako ta nejzdatnější sportovkyně.“Člověk míní, osud mění. „Rozhodně jsem si nechtěla nic googlovat. Protože víte, jak se věci mají – jakmile si něco o nemocech zjišťujete na internetu, dostanete okamžitě pocit, že umíráte,“přidala s nadhledem poučku, která by se měla v dnešní době stát univerzálním mottem všech pacientů. „Stejně vám nakonec nezbude nic jiného než se s tím naučit žít a pracovat.“Od toho, aby si zopakovala účast na Turnaji mistryň, je momentálně dost vzdálená, v kalendářním pořadí je slavná Dánka na okruhu WTA na 24. místě. Stihla pouhých 14 duelů (Karolína Plíšková jich pro srovnání absolvovala už 26) a na antuce se nikdy necítila komfortně. Zároveň je ovšem ve stadiu, kdy se každý zápas počítá. „Nikdo nevíme, jak dlouho ještě bude schopná hrát tenis. Momentálně jsme šťastní, když se probudí a je schopná trénovat,“řekl v únoru její otec Piotr Wozniacki.
Projevovat (ne)sympatie k jednotlivým povrchům je zkrátka v její situaci luxus, který si nemůže dovolit. S kouzly a nástrahami antuky jí i proto teď radila Schiavoneová, bývalá šampionka Roland Garros: „Bavíme se o drobnostech, detailech. Pro mě to byla super věc. Pokud budu hrát podle plánu, můžu také na antuce zvládat spoustu duelů. A předvádět skvělý tenis.“
A tím pádem porážet nejen protivnice na druhé straně kurtu, ale i bolest ve vlastním těle.