Hledá se nový národní otloukánek
Véře samostatného státu, tedy za více než 26 let, zažilo Česko celkem 17 ministrů dopravy. Průměrná životnost člověka v této funkci činí zhruba jeden a půl roku, někteří tam ale vydrželi třeba jen dva měsíce. A zkuste zapátrat v paměti – vzpomínáte si na některého, o němž by se i po letech říkalo: „Jo, panečku, to byl Pan ministr...“Není takový, za respektovanou dopravní autoritu je dodnes považován snad jen akademik Petr Moos, který ale pobyl sotva půl roku v Tošovského úřednickém kabinetu. Zato opačných příkladů, o nichž se vyprávěly hotové legendy, je dost: Řebíček, Prachař, Bárta, Šimonovský... A Ťok.
Dan Ťok, který včera ohlásil dlouho předpokládaný konec ve vládě, je absolutní veterán. Už letos v lednu se stal se 4 roky a 52 dny ve funkci nejdéle působícím porevolučním ministrem dopravy. Byl šéfem resortu ve třech vládách, i když se ani jemu nepodařilo odministrovat celé jedno volební období v kuse, to zvládl jen lidovec Milan Šimonovský, nechvalně proslulý „otec mýta“v podání firmy Kapsch.
Více než stříhání pásek u nových kilometrů dálnic a vysokorychlostních tratí charakterizují Ťokovu dlouhou éru váznoucí výstavba dálnic, kolapsy na D1, padající mosty, nemizející billboardy kolem dálnic, spory s taxikáři či v neposlední řadě sporný tendr na výběr mýta. Co z toho lze stoprocentně klást za vinu Ťokovi? Stavění dálnic, mostů či koridorů jsou projekty na desetiletí, aktuální ministr jen posouvá dál to, co začali už jeho předchůdci.
Ani tak ale nelze říci, že by ministr Ťok nějak překypoval invencí a tahem na branku, k čemuž by ekonomická prosperita a proud evropských dotací přímo vybízely. Navíc se jeho představy a plány nezřídka střetávaly se záměry Babišova vlivného muže Jaroslava Faltýnka, jenž si z dopravy udělal sféru svých zájmů a Ťoka, jak bylo vidět v poslední aféře kolem ÚOHS, coby ministra přímo stínoval.
Ťok nebyl na politice nikdy existenčně závislý. Před ní byl vysokým manažerem ve velkých korporacích a opakovaně, zejména v čase vrcholící kritiky, dával zřetelně najevo, že by se do „poklidného“byznysu zase rád vrátil. Problém byl vždy v tom, že premiér za něj neměl adekvátní náhradu, naopak se do funkce vehementně tlačili lidé z Faltýnkovy sféry vlivu.
Ťokovo oznámení konce svědčí o tom, že Babiš už svého „koně“konečně našel. Jméno zatím známé není, ale jisté je, že povahou to musí být sebevrah či masochista. Ministra dopravy nemůže dělat kdekdo, měl by to být ostřílený manažer, který ustojí tlaky všemožných a všemocných zájmových skupin. „Jsem ješitný chlap, byla to výzva,“vysvětloval kdysi Ťok, proč kývl na to, vstoupit do ringu politiky. Tak kdo další si chce nechat zničit jméno, být vláčen opozicí a médii a bát se, že ho na D1 někdo pozná?