Vesele snědli psa, vážně zabili dítě. Co se snese spíš?

Mirky Spáčilové, redaktorky MF DNES

Hrůzné tajemství Zkázy Dejvického divadla je konečně odhaleno! (Pozor, kdo včerejší finále ještě neviděl, ať nečte dál). Aby se záhadný duch souboru ukrytý v páchnoucím syrečku pozřeném rekvizitářovým psem Láďou navrátil znovu do jejich srdcí a myslí, museli si hrdinové dát pečeného provinilce k večeři.

Škoda, že peoplemetry nemají kamery, které by snímaly bezprostřední divácké reakce. Určitě by našly jak výbuchy smíchu, tak brunátné obličeje – Vidíš to, mámo? Páni herci sežrali psa. To už končí všechna legrace!

Naopak, tady legrace začíná. Pravda je, že Zkáza Dejvického divadla tak definitivně trumfla Most!, ve kterém se k zařazení nejlepšího přítele člověka do asijského jídelníčku pouze schylovalo, kdežto Dejvičtí obětovali jej i sebe na oltář umění. Samo sebou v ironické nadsázce, i když to je pojem, který ochráncům zvířat a dobrých mravů nebude stačit.

Ale postačilo by jim obligátní ujištění, že při natáčení se žádnému zvířeti opravdu nic nestalo?

Přitom podle stejné logiky by měl v hororech, kde umírají děti, hlásat titulek, že ve skutečnosti se capartům ani v nejmenším neublížilo. Že ve Vodníkovi nerozřízli miminko cirkulárkou, že ve Řbitovu zviřátek se pohřbená dcerka neproměnila ve vraždící zombie, že v příběhu To nezabíjí zákeřný klaun školáky, že bájná La Llorona: Prokletá žena netopí ani vlastní, ani cizí potomky a že Hra o trůny to s upálením nevinné dívky nemyslela tak úplně doslova. Jenže myslela, v tom je ten rozdíl.

I v realitě se někdy rozněžňujeme nad týranými domácími mazlíčky víc než nad nešťastnými dětmi, ale fikce představuje jiný svět, třebaže má také své paradoxní projevy. Patří k nim právě fakt, že mnohé krvavé thrillery se tváří natolik smrtelně vážně,

až místo děsu budí smích, kdežto komediální nadsázka naopak pobuřuje. Stačí připomenout, jak bývalý poslanec Martin Komárek kritizoval seriál Čtvrtá hvězda za „simulované porno“.

Přitom nadsázku bychom měli den co den opěvovat, uctívat, modlit se k ní, přinášet jí dary a pěstovat ji láskyplněji než rýmovník. Nadsázka člověka odlišuje, polidšťuje i osvobozuje za každých dob, tím spíše v éře všudypřítomné korektnosti.

Tak třeba při nedělním udělování trofejí Magnesia Litera se spisovatelka Radka Denemarková rozohnila, že prý už nemůže jet zpět do Číny, kterou nelichotivě popsala ve své vítězné knize Hodiny z olova. „Zakazuje mi to nejen čínská strana, ale myslím, že je to už problém i z české strany. Redukovali jsme demokracii na byznys,“uvedla se jmenovitou narážkou na prezidenta Miloše Zemana. Nic nového pod sluncem, na každém ceremoniálu musí někdo se vší závažností plamenně zahřímat.

Ale jakmile moderátor literárně důstojného večera Jiří Havelka v přímém přenosu na veřejnoprávním kanálu ČT art zmínil zčistajasna konkurenční privátní stanici Prima Zoom, nastalo v sále kýžené oživení. Natož když svůj překlep okomentoval s odzbrojující bezelstností: „Ani sám nevím, proč jsem to vlastně plácl, snad proto, že se na to rád dívá můj táta.“

Za svou osobu pevně věřím, že Havelka za pohotovou nadsázku nedostal výtku, nýbrž pochvalu; ostatně míra sledovanosti obou menšinových kanálů skutečně nezakládá důvod k televizní válce.

A pokud jde o kontroverzní poslední večeři Dejvických, fronty před divadelní pokladnou se kvůli ní jistě nezmenší. Nanejvýše se do nich přimísí lidé, kteří budou místo vstupenek na představení požadovat hmatatelný důkaz, že pes Láďa stále žije.