Kdysi jsme zkusili rozžvýkat zrní, dnes chrlí chléb továrny
Epos o Gilgamešovi je nejznámějším příběhem staré Mezopotámie. Tuto informaci můžete sice využít u maturity, pro nás je však podstatné, jak důležitou roli sehrál v eposu sepsaném na hliněných tabulkách chléb. Ten se (spolu s pivem a jistou rozvernou Šamchat) totiž stal prostředkem polidštění Gilgamešova přítele Enkidu.
Vážně, jakmile se divoký Enkidu naučil jíst chléb a pít pivo, stal se z něj skutečný člověk. A to neplatí jen pro Mezopotámii, protože „vynález“chleba se kdysi stal prvním krokem k civilizaci. Proto si Sumerové mysleli, že má chléb duši, proto Řekové a Egypťané věřili v božský původ chleba a v hebrejštině mají výrazy chléb a moudrost společný základ.
Chléb vykynul na slunci omylem
Přitom na počátku byla jenom nasbíraná zrnka, která naši prapředci drtili mezi zuby. Pak pochopili, že je můžou opražit a nakonec rozdrtit pomocí kamenů.
Tím už homo sapiens sapiens nezadržitelně spěl k pěstování obilí a objevu mouky, z níž se dá vyrobit třeba kaše nebo na rozpálených kamenech upéct placka. Stalo se tak zhruba před 10 tisíci lety – čímž se spustila neolitická revoluce.
První prachlebové placky byly samozřejmě nekvašené, k objevu chleba z kvasu se hlásí zhruba před 6 tisíci lety starověcí Egypťané. Jako se vše geniální obvykle stane náhodou, i chleba vykvasil omylem. Egypťané svůj tradiční chléb připravovali z pšeničné mouky smíchané s vodou a solí, jenže jednoho dne roztržitý pekař zapomněl těsto na slunci a to díky bakteriím vykynulo. Upečený chléb byl najednou nadýchaný, voňavý, lehký, s křupavou kůrkou, prostě dobrota...
Bochník patřil i na korunovaci
A teď zpátky pod Říp. Samo sebou i na našem území se v době neolitu pekl první chléb. To tu žila takzvaná kultura s moravskou malovanou keramikou a v Bylanech u Olomouce už stála jedna z prvních pecí na pečení chleba. Nebo přinejmenším nejstarší dochovaná, její původ se datuje kamsi do období 4 800 až 4 600 let před naším letopočtem.
Od té doby se chléb stal naprosto klíčovou položkou ve stravě místního obyvatelstva. Víte například, že zvyk vítat vážené hosty chlebem a solí si předáváme již z dob dávných Slovanů? A že malý bochník hrál důležitou roli i při korunovaci českého krále? „Král pak má ofěrovati
(obětovat) chléb bielý, střiebrnici plnú vína a zlato, jakožto královému duostojenství zdáti se bude podobno. A králová takéž bude ofěrovati,“píše se v Řádu korunování krále českého a královny, který nechal pořídit Karel IV.
Od ruční práce do továrny
Za časů Otce vlasti, kdy se prudce rozvíjela města, patřila příprava chleba do rukou pekařských mistrů, vážených a movitých řemeslníků. A není divu, že se jim vedlo, vždyť jen chleba dokázali v 15. století upéct dvanáct druhů: žemlový, žitný, nakyslý, mazancový, ječný, prosný, žaludový, jáhlový, pohankový, rýžový, perníkový i koláčový.
Ještě v druhé polovině 19. století však bylo pečení chleba ryze ruční záležitostí, každý pecen polaskala pekařova ruka. Jakmile však do rakouského mocnářství dorazila elektrifikace, plynofikace a železnice, začaly řemeslné dílny pozvolna ustupovat průmyslové výrobě, takže se za sto let pekl chléb, nejčastěji slavná šumava, prakticky výhradně ve fabrikách.