Když Dubčeka střídal Husák
Před padesáti lety se Gustáv Husák ujal moci ve straně a ve státě. Politické reformy nahradila na dvacet let normalizace.
Před padesáti lety skončilo pražské jaro. Krátká epizoda uvolnění mezi dvakrát dvěma desetiletími tuhé komunistické diktatury. Definitivně ho tehdy ukončila volba Gustáva Husáka do čela Komunistické strany Československa. „Zvolením do čela strany dosáhl Husák nejvyšší mety ve své kariéře a současně se ujal nezastupitelné role v další fázi procesu normalizace,“uvádí Husákův životopisec historik Michal Macháček.
Ten také připomíná, že volbu Husáka lidé chápali jako nejméně špatnou alternativu. Dokonce si slibovali, že oproti slabému Dubčekovi toho pragmatický Husák dokáže vyjednat více.
Od Husáka, který byl v padesátých letech odsouzen na doživotí a odseděl si devět let, veřejnost očekávala, že jako bývalý politický vězeň nedovolí opakování procesů. Také proto se mu podle Macháčka podařilo nasbírat hlasy reformních komunistů pro jeho volbu do čela strany. Husák byl zvolen 156 z celkových 182 hlasujících.
Hned se suverénně ujal nově nabyté moci, pardonoval
osoby, které se kály za předchozí reformní pomýlenost, jako byl třeba Karel Gott nebo Emil Zátopek, naopak ty, kteří se podrobit nechtěli, potrestal vyloučením ze strany. Tím byl třeba František Kriegel, který jako poslanec odmítl hlasovat pro pobyt sovětských vojsk. Ze stany byl vyloučen už na konci května 1969.
Jiný Gustáv Husák
Pragmatický a ambiciózní Husák byl hrobařem všech nadějí, které přinesl rok 1968. Nebyl to tehdy ten vysmívaný Husák z konce osmdesátých let, osamělý stařec v tlustých brýlích, mluvící československy, ale jeden z nejschopnějších politiků naší historie, na vrcholu svých sil. Byl skvělý řečník, ale ještě lepší demagog. Činy Palacha a Zajíce nebo výbušné projevy kolem hokejového vítězství nad Sověty v roce
1969 považoval za provokace reakčních sil, které mají kontrarevoluční a reakční charakter.
Nový první tajemník strany těžil ze své popularity u Sovětů a zejména přímo u nejvyššího představitele Sovětského svazu Leonida Brežněva. Macháček také připomíná, že ještě před jeho zvolením 13. dubna 1969 došlo v Mukačevu k tajné schůzce Brežněva a šéfa KGB Jurije Andropova s Husákem. Ten Sovětům potvrdil „svou připravenost bojovat s revizionisty“. A po zvolení to i dokázal. Sovětům se už v srpnu 1968 předvedl, že situaci v Československu má pevně v rukou a že nedopustí další protisovětské provokace. „Divoký západ si z našeho státu dělat už nedáme,“hřímal tehdy v projevech před dělníky Husák.
Před prvním výročím invaze všechny varoval, že „v těchto dnech se každý bude prověřovat sám, a jaký posudek si napíše, takový bude číst,“varoval Husák. Podle Macháčka byla teh
dy přítomna obava, že jinak si Sověti zařídí pořádek sami a on za nezvládnutí situace skončí v politice. Brutální zákroky proti demonstrantům si vyžádaly pět mrtvých, množství raněných a zadrženo bylo skoro dva a půl tisíce převážně mladých protestujících. Ty následně čekala perzekuce ve škole nebo v zaměstnání.
Konec Dubčeka
Volba Husáka znamená začátek smutného konce symbolu pražského jara Alexandra Dubčeka. Ještě od dubna do října 1969 působil jako předseda Federálního shromáždění. V této funkci podepsal v srpnu 1969 takzvaný pendrekový či obuškový zákon. A zatímco demonstranti vyvolávali v ulicích jeho jméno, jeho podpis pod zákonem uděloval mimořádné pravomoci SNB a umožnil perzekuci demonstrantů. Zákon přijalo předsednictvo Federálního shromáždění a Dubčekův podpis pod ním byl konec jeho kariéry. Ztratil dřívější kredit před veřejností, popularitu a poté, co se zdiskreditoval, nebylo již pro husákovské vedení strany problémem ho odstavit ze všech ústavních funkcí.
Na podzimním zasedání Federálního shromáždění byl odvolán z funkce předsedy parlamentu a vyloučen z předsednictva ÚV KSČ. Pak působil krátce jako velvyslanec v Turecku a v roce 1970 byl vyloučen z KSČ.
Pracoval pro státní lesy jako mechanizátor. Opozici nepodporoval, Chartu 77 nepodepsal. Zůstal v ústraní, ale zůstal komunistou. Do politiky se vrátil až po listopadu 1989, kdy se opět stal předsedou Federální
ho shromáždění.