Rozhovor: Souček o přestupu
Tomáš Souček a jeho cesta: Chelsea, titul a pak přestup?
Před čtyřmi lety to pro něj byla denní rutina. Navléknout tréninkovou soupravu, kopačky... A místo na perfektně zastřižené hřiště hurá na rozcvičku do parku!
Druholigovou Viktorii Žižkov, kde hostoval ze Slavie, drtily obrovské dluhy, nebylo ani na údržbu trávníku, a tak se část tréninku odehrávala mezi stromy, bezdomovci a psími výkaly.
Když se Tomáš Souček vidí na fotografii z parku vedle stadionu, neubrání se smíchu. A vzpomínkám.
„Pěkná fotka,“chechtá se. „To nejde zapomenout. Mezi stromy jsme se protahovali, pak jsme tam nacvičovali i taktiku. A když jsme měli udělat kotoul, nechtělo se nám – nevěděli jsme, v čem se vyválíme.“
Od té doby se toho pro čtyřiadvacetiletého záložníka dost změnilo. Je třetím nejlepším fotbalistou Česka za minulý rok, chystá se na velký přestup a zítra půjde se Slavií v Londýně do boje o semifinále Evropské ligy proti Chelsea.
Ale nezapomíná, jak se k velké kariéře propracoval.
Co s vámi dělá, když fotku ze žižkovského parku vidíte?
Hned mě napadne, jak jsem rád, že jsem si to prožil. Teď si všeho mnohem víc vážím. Já měl tehdy smlouvu ve Slavii, byl jsem na intru, který mi klub platil, vlastně jsem neměl výdaje. Ale někteří kluci neměli ani na jídlo, nedostávali výplaty. Otáčeli jsme to ve srandu, ale byla to vážná věc. Museli si půjčovat od rodičů, aby mohli nějak fungovat.
Z dnešního pohledu vám to musí znít až neskutečně.
Kdybych z dorostu nastoupil hned do Ligy mistrů, bylo by to hrozně jednoduché. Já zažil tohle, pak hostování v Liberci, musel jsem se otrkat a prospělo mi to. Když teď hrajeme vyrovnané zápasy se Sevillou nebo Chelsea, beru je jako odměnu. Užívám si to.
Jak často vám vzpomínky naskočí?
Pokaždé, když mi někdo řekne: ty jo, super, ty máš skvělou kariéru. To si hned připomenu, abych zůstal pokorný. Kdybych nebyl, za pár let by mě to dohnalo a klidně bych mohl být ve stejné situaci jako tehdy na Žižkově.
Nebo ještě předtím na testech ve Vlašimi a Frýdku-Místku, kde jste neuspěl.
Ve Vlašimi jsem se zranil, nedopadlo to. Ve Frýdku jsem týden bydlel v hotelu, trénoval jsem, pak mě poslali domů a už se neozvali, asi mě nechtěli. Tak jsem šel zase na půl roku do slávistické juniorky a pak na Žižkov. Trenér Trpišovský a asistenti, se kterými jsem se tam tehdy poprvé potkal, na to pořád vzpomínají.
Jak?
Z legrace říkají, že tehdy jsem neměl ani na A třídu. První týden mi to vůbec nešlo, byl jsem nervózní z toho, že už se musím prosadit, abych někde hrál. Ale manažer Horník do trenérů hučel: Hoši, neblbněte, vždyť ho máme zadarmo! Tak si mě nechali, spadla ze mě nervozita a ukázal jsem, že na to mám. Dali mi šanci a já jim to vrátil.
Co vás tehdy nejvíc pohánělo, abyste se ukázal?
Celou kariéru si říkám, že můžu být rád za to, co dělám. Tisíce kluků by chtěly být na mém místě, hrají pro zábavu. Já fotbal taky miluju a ještě se jím živím. To si hrozně užívám, je to pro mě čest a motivuje mě to, abych mu obětoval všechno. Baví mě i život ve skvělé partě, kterou tady na Slavii máme.
Jenže v létě ji zřejmě opustíte.
Už teď slyším od kluků v reprezentaci, jak moc je to venku jiné. V Česku jsme kamarádi, tam každý jede na sebe, odpracuje si své a pak jde domů. Drzost a agresivita je tam ještě důležitější, ale já nad tím teď neuvažuju. Rád bych dohrál sezonu s titulem, pak je víc variant. Posunout bych se chtěl, to nebudu zapírat.
I trenér Trpišovský říkal, že je smířený s tím, že o vás přijde.
Vím. Slavii mám moc rád, jsem tu odmala, ale říkám si: Kdy, když ne teď? Už asi tři přestupové období je o mě zájem, mám i slušné statistiky. Kdybych neodešel v létě, možná už bych tu zůstal napořád.
Připravujete se?
Chodím na lekce angličtiny, ta se mi bude všude hodit. Zatím mi moc nejde, protože na základce jsem měl němčinu, ale mám dobrého anglického učitele, který neumí česky. Fandí Derby County, tak vždycky nejdřív rozebíráme fotbal.
Co italština? Přestup do Fiorentiny byl blízko, ne?
Blízko byl, přišla i přímá nabídka, ale Slavia se rozhodla, že mě potřebuje a že bych měl zůstat. A já vůbec nelituju: podařilo se nám úžasné jaro, a kdybych v létě odcházel s titulem, hřálo by mě to.
Snem je Anglie?
Už od dětství. Nejtěžší i nejlepší liga. Ale svým stylem bych se asi nejvíc hodil do Itálie nebo do Německa. Třeba to klapne.
Než se o vás Evropa dozvěděla, chvíli to trvalo. Neškodila vám v začátcích skromná povaha?
Asi jo. Když si člověk věří, je to vždycky lepší. Potřeboval jsem nabrat sebevědomí, což se mi právě na Žižkově docela rychle povedlo. Ve fotbale to tak je: Kdo je drzý, ten má náskok před ostatními.
Musí být fotbalista oprsklý?
Pomáhá to. Samozřejmě ne v soukromí, ale na hřišti: tam musíte ukázat emoce, dovolit si. Je to důležitá součást hry, hlavně na mém postu. Ve Slavii do mě dlouho hustili, abych na kluky hodně mluvil. Dřív jsem si to šel jen odehrát a byl zticha. Teď už ne. Povzbudím, ale umím si vyříkat i negativní věci.
Slavii mám moc rád, jsem tu odmala, ale říkám si: Kdy jindy odejít, když ne teď?
Pomohlo by vám také, kdybyste zesílil?
Jsem hubený, ale každému sedí něco jiného. Když vidím Busquetse z Barcelony, říkám si, že je ještě hubenější než já – a jak to zvládá! Ale Angličané zase bývají namakaní, v každé lize je to trochu jinak. Mně tahle váha sedí, i v soubojích se cítím dobře. Nikdy nechci být zákeřňák, ale vyhrát tvrdý souboj, vyhecovat tým – v tom se chci ještě posouvat.
Věříte, že z vás může být lídr i v národním týmu?
Zní mi to krásně. Chtěl bych, aby to tak bylo. Je mi čtyřiadvacet, takže už je pomalu čas. Mám něco odehráno, rád bych se do té pozice dostal. Rád bych byl jedním z tahounů, hecířů.
Ve Slavii už jste sebevědomí párkrát ukázal, kopete třeba penalty. To chce kuráž, ne?
Jsem rád, když můžu týmu ukázat, že se na mě může spolehnout. I teď v derby už jsem si bral míč, věřil jsem si, že dám z penalty druhý gól a že pak to zvládneme. Ale odvolali ji, asi měli jiná videa, než jsme viděli my v kabině.
Kopl byste ji zase dloubáčkem jako proti Teplicím?
To neprozradím. Tehdy jsem to měl připravené, s Pepou Hušbauerem jsme to zkoušeli na tréninku. Do konce zápasu chybělo deset minut, říkal jsem si: ještě jsem jakž takž mladý kluk, gólman vidí, že jdu na první penaltu v životě, tak ho nenapadne, že bych si to dovolil. Bylo to pro mě v tu chvíli lehčí, než narvat balon pod břevno.
Kdo do vás postupně sebedůvěru pumpoval?
Trenéři ve Slavii, tlačili mi to do hlavy od žáků. Teď třeba asistent Zdeněk Houštecký. On je blázen (smích). Vypráví příhody ze své éry, jak všechny hecoval a jak se tehdy hrálo tvrdě. To už by dneska ani nešlo, video by spoustu věcí odhalilo.
Z domova jste vychovaný spíš skromně, že?
Je to tak. Jsme normální rodinka z Havlíčkova Brodu, rodiče mi kladli na srdce, ať se chovám slušně a neměním se. Hodně dohlíží na to, abych nebyl namachrovaný – vidí, jak se někteří fotbalisti mimo hřiště chovají. Doufají, že budu pořád normální kluk, a já se o to snažím taky.
Rodiče se vám hodně obětovali?
Určitě, za to jim moc děkuju. Když jsem šel v deseti letech do Slavie, museli mě sto kilometrů vozit, nebyla to sranda. Mamka s taťkou se střídali a brali si na to i dovolenou, pak je vystřídal děda. Tehdy jsem si to tolik neuvědomoval, prostě jsem se po škole sebral a jelo se na trénink. Až teď vidím, co pro mě udělali, kolik tomu dali času. Bylo to pro ně náročné psychicky i finančně. Ale vyplatilo se.
Za to jsem rád. Teď se snažím jim to všechno vracet, jak to jen jde. Mají velkou zásluhu na tom, co jsem zatím dokázal, proto je beru na každý velký zápas. Měl jsem je na tribuně, když jsme s nároďákem hráli ve Wembley, budou i zítra na Chelsea. Když tomu tolik obětovali, chci, aby si teď mohli život užívat. Aby z něj měli už jen radost.
Jak to vypadalo, když jste před lety několikrát týdně cestovali do Prahy a zpátky?
Já byl na zadním sedadle, někdy jsem si dělal úkoly, často jsem spal: buď jsem byl unavený ze školy, nebo z tréninku. A když bylo hezky, děda občas na zpáteční cestě zastavil u Humpolce a šli jsme do lesa na houby. Pak jsme domů přivezli pěknou pochoutku.
A teď je z vás i díky rodinné péči třetí nejlepší fotbalista Česka. Jak vám to zní?
Neuvěřitelně. Když jsem byl kluk, na něco takového jsem se neodvážil myslet. Vyrůstal jsem v éře Nedvěda, Rosického, Šmicera, měl jsem je vyvěšené v pokoji na zdech. Že jsem se teď dostal takhle vysoko, to je jako sen.
Stejně jarní pohárová jízda Slavie. Platí, že už si zápasy v Evropě nechodíte užít, ale postoupit?
To sedí. Člověk kolem sebe často slyší, ať si zápas jde užít, což je samozřejmě správně. Ale u nás už i proti nejsilnějším převládá jiný cíl: zvládnout to. Nechceme si jít užít zápas proti Hazardovi a koukat na něj, jak je skvělý. Až dohrajeme, můžeme si za ním jít pro dres nebo se s ním vyfotit, ale na hřišti by nemělo smysl se ho bát. Musíme hrát stejně jako proti komukoli jinému.
Napoprvé jste se s ním nepotkal, z domácího utkání vás vyřadil trest za žluté karty.
Proti Seville jsem ji dostal v prodloužení a v první chvíli mě to netrklo. Slavil jsem, užíval si to, až v kabině za mnou přišel vedoucí týmu Standa Vlček a říkal, že příště stojím. Blesklo mi hlavou: Ty kráso, já se celý život těším na takový zápas a pak ho prosedím? Mrzelo mě to. Ale teď si to vynahradím v Anglii.
A budete mít velkou možnost se ukázat.
Jsem rád, že už i v Anglii se o nás ví. Prohráli jsme, ale hráli jsme dobře, snad jsme si trochu získali respekt. Když se předvedeme podobně i v Londýně, bude to pro mě i pro všechny ostatní velké plus.
K vašemu návratu se Slavia upíná, trenér Trpišovský o vás mluví jako o computeru. Připadáte si tak?
Kolem toho je v kabině spíš sranda: kluci někdy říkají, že bych tu svoji aplikaci mohl upgradovat nebo udělat aktualizaci. Trenér to asi řekl po povedeném zápase, snad to znamená, že tu práci dělám dobře.
Taky říkal, že přes vás jde za zápas až 120 útočných akcí, mnohem víc než přes ostatní hráče. Vždycky jste chtěl být na hřišti v centru dění?
Jo, to mám v sobě, tuhle roli miluju. Hodně běhám, rád jsem u balonu, chci být aktivní, pomáhat klukům s rozehrávkou. Nemám moc gólových přihrávek, spíš chci ty předfinální. Když se kluci nabízejí, mám to snazší.
Zlobilo vás, když vás kdysi v juniorce Slavie chtěli předělat na stopera?
To mi vadilo. Přiznám se, že jsem dělal i trochu naschvály. Bylo na mně asi vidět, že jsem otrávený, nelíbilo se mi to. Na takovou pozici jsem se necítil, maximálně z nouze, určitě ne nastálo. Já jako stoper? Vždyť jsem vždycky měl za vzor záložníky: nejdřív Fabregase, pak Yayu Tourého z Manchesteru City. Velký chlap, měl obrovský přehled i skvělou techniku.
A taky vypadal neutahatelný jako vy. Nevadí vám, že když nemáte trest za karty, nenechá vás trenér odfrknout?
Naopak, baví mě hrát všechny zápasy. Když je jich hodně, méně se trénuje, dáme si bago, je to víc zábava. Na utkání se pak strašně těším, každý třetí den máme vlastně svátek. I na mě někdy dolehne únava, zvlášť, když jdou zápasy rychle po sobě. Třeba na maraton by se mi teď asi nechtělo (úsměv). Ale v zápase se cítím dobře. Vždycky se kouknu na soupeře a řeknu si: oni jsou unavenější než ty, využij toho!
Daří se to, proto je zatím vaše sezona plná zážitků. Který vyčnívá?
Postup přes Sevillu, zvlášť po průběhu druhého zápasu. A pak to, jak na mě dýchl stadion ve Wembley. Nástup na hřiště, to bylo něco úžasného. Byl jsem v Anglii poprvé v životě a hned hraju tak velký zápas, na takovém stadionu... Škoda, že výsledek mi tenhle zážitek trochu pokazil.
Zítra si můžete dojem z Londýna vylepšit. Troufáte si?
V postup pořád věříme. Víme samozřejmě, že anglické týmy venku hrají jinak, že třeba Arsenal prohrál v Borisově i v Rennes a doma jim dal v pohodě trojku. Bude to dvakrát třikrát těžší než doma, ale nic nebalíme. Když to vyjde, bude to zázrak, ale rozhodně necháme na hřišti všechno. To můžu slíbit.
Já a computer? Kluci říkají, že bych tu svou aplikaci někdy mohl upgradovat.