Libye od diktatury k diktatuře

Vlivný libyjský maršál Chalífa Haftár vytáhl proti slabé vládě. Není vyloučeno, že se stane „vojenskou náplastí“na bolístky, které v ropných píscích zanechal „demokratizační proces“.

VLibyi byla opět rozdmýchána občanská válka. Doutná od svržení plukovníka Muammara Kaddáfího roku 2011 a jen se mění její intenzita. Vlivný samozvaný maršál Chalífa Haftár z východní, na ropu bohaté části země zrovna „přiložil pod kotel“a svět si láme hlavu, proč právě nyní táhne na Tripolis. Nejobvykleji se uvádí, že vzbouřený polní velitel je zejména „černým koněm“Ruska, případně Francie, nicméně nepokrytě mu fandí sousední Egypt. Jeden významný americký list dokonce pro změnu, a poněkud překvapivě, tvrdí, že ho „inspirovala“finanční injekce ze Saúdské Arábie. Situace je prozatím poněkud zamlžená...

Na každý pád se povstalecká Libyjská národní armáda vydala na dobře organizované a vyzbrojené tažení – aby před světem demonstrovala svou sílu a dost možná i vyvrátila už tak regionálně omezenou autoritu oficiálně uznávané vlády národní dohody v metropoli. Povstalecké jednotky bojují na okraji města, kvůli čemuž se v oblasti daly údajně do pohybu tisíce lidí. Což je pro nás zajímavé o to víc, že po desítky let, než se po zásahu Západu zhroutila, fungo

vala Libye jako stabilní zábrana proti migračním proudům z černé Afriky.

Zhrouceným státem, jak vidno, bohužel zůstává a docela by se dalo vsadit na to, že leckterý tamější obyvatel vzdychá po éře Velké libyjské arabské lidové socialistické džamáhíríje. Po starých Kaddáfího časech. Tak jako se tomu stalo v Iráku i jinde, kde byly vnějším zásahem vyspělého světa oktrojovány nové (ne)pořádky.

Aby však nedošlo k omylu. Předchozí systém naftou bohaté země byl nekompromisní diktaturou, které se přitom nedaly upřít jisté pozitivní výsledky. Pronikavě se během ní prodloužil průměrný věk, významně klesla negramotnost, občané se těšili různým sociálním výhodám a veřejný dluh byl nulový. Politika cukru a biče zajišťovala domácí klid a rovněž umožňovala autoritativnímu plukovníkovi ventilovat avanturistické představy o novém mezinárodním řádu.

Činil tak mnoha způsoby. Brojil proti západním aktérům, všestranně podporoval mezinárodní terorismus (zničení letadla nad skotským Lockerbie), toužil po sjednocení s dalšími arabskými státy a krajně nepřátelsky se vymezoval vůči Izraeli. Libyjci i krátkodobě válčili s Egyptem a dlouhodobě s Čadem, kde vznášeli nároky na území s ložisky uranu. Takovým jednáním si vysloužili nemálo zlé krve, včetně bombardování Tripolisu a Benghází Američany.

Vzájemná animozita polevila až v unilaterálním světě, který odstartoval rozličná usmiřovací jednání mezi Kaddáfím a Západem. Diktátor nakonec poněkud paradoxně využil 11. září 2001, jelikož útok na Dvojčata rázně odsoudil, a zároveň slíbil pomoc v boji s al-Káidou. Posléze odškodňoval oběti vlastních teroristických útoků anebo ukončil domácí jaderný program. Tím se ovšem dopustil osudové chyby, jež ho – stejně jako předtím Saddáma Husajna – stála život. Poučení z ní je jinak dalekosáhlé. „Garantuje“, že se soudobá Severní Korea nukleárních zbraní za žádnou cenu nevzdá.

Nejprve to ale pro džamáhíríji (oficiálně specifickou přímou demokracii, v reálu vojenskou diktaturu) vypadalo dosti dobře. Byla vyškrtnuta ze seznamu zemí podporujících teroristy, došlo ke zrušení zbrojního

Než se po zásahu Západu Libye zhroutila, fungovala jako stabilní zábrana proti migračním proudům.

embarga, začalo přibývat státních návštěv mezi bývalými nepřáteli.

Propagandisty byla představována jako ovečka, která se pod tlakem Bushovy „války s terorismem“vrací do pokojného stáda. Jenže to všechno zmizelo při lidových bouřích roku 2011. Motivace pro vpád cizí moci je dodnes diskutované téma, teorií se opět vynořilo vícero. Zlí jazykové mluví třebas o ohrožení některých francouzských velmocenských zájmů v Africe.

Ať to bylo cokoliv, Atlantická aliance si velmi „extenzivně“vyložila rezoluci OSN a Kaddáfího zlikvidovala. Když přišla zpráva o jeho trýznivé i potupné smrti (prý z rukou převlečeného francouzského agenta), nebylo to žádné překvapení. Předem se jevilo zřejmé, že démonizovaný autokrat nemůže pád z trůnu přežít. Představa, že by dejme tomu „vyzvonil“některá finanční tajemství, nebyla únosná.

Rezonance takzvaného arabského jara či (následných) vojenských ataků Západu v daném regionu spatřujeme pořád. Sliby o budování liberálních vlád lidu se nikde nenaplnily. Místní společnosti nejsou na nesevřenou formu vlády vůbec připraveny, a to ještě nebyla řeč o spoustě dalších problematických aspektů, s nimiž se dalo už předem kalkulovat. Totéž platí pro Libyi. Plukovníkovo sesazení uvolnilo proud dosud pevnou rukou hlídaných domácích rozporů. Mezikmenová či regionální napětí, do nichž se přimíchaly i různé extremistické bojůvky, přerostla v rozličné malé války. A co je obzvláště důležité – anarchie zdvihla také stavidla proudu (hlavně ekonomických) migrantů.

Na výsledky tažení maršála Haftára, někdejšího generála Kaddáfího vojsk, jenž posléze spolupracoval se CIA a žil v USA, si zatím musíme počkat. Není vyloučeno, že se stane určitou „militární náplastí“na bolístky, jež v ropných píscích zanechal „demokratizační proces“ozbrojených misionářů. Znovu politicky vedených tak iracionálně, až z fungujícího státu nezůstal kámen na kameni.

Kdyby se tahle varianta vývoje naplnila, Libye, jež se motá v kruhu, by vlastně jenom opsala další kruh. Od jedné vojenské diktatury ke druhé.