Dejvičtí udržují diváka v příjemné nejistotě
Tradiční činohru postavenou na vycizelovaných výkonech i trochu nadsázky nabízí nejnovější premiéra Přízraky v Dejvickém divadle.
Do venkovského sídla přichází pastor Manders, aby s paní Alvingovou dohodl poslední záležitosti před zítřejším otevřením dětského domova, jež je věnované jejímu zesnulému manželovi. Vdova se zdá být šťastná: nejenže se manžel deset let po smrti dočká veřejně prospěšné stavby oslavující jeho život, domů se jí také vrátil její dlouho neviděný syn Osvald.
Za idylou ladící se zdobeným interiérem viktoriánského domu však čpí cosi shnilého. A čím víc lží se účastníci jednoho večera pokoušejí odkrýt, tím hlubší a hlubší nánosy hniloby nacházejí. Ze zemřelého Alvinga tak náhle nezůstává jen hezká vzpomínka, ale spíše přízrak šklebící se v zrcadle. Anebo vybledlá tapeta na stěně naznačující chybějící rám s jeho podobiznou.
Henrik Ibsen ve svém více než sto třicet let starém dramatu ťal do tématu přetvářky, neupřímnosti a vrstvení lží. To všechno okolo sebe staví hrdinka Alvingová, aby okolí i sebe utvrzovala v tom, že její manželství a vlastně celý život byly v pořádku.
Lehká nadsázka
V pražském Dejvickém divadle Ibsenovu klasiku zrežíroval Jiří Pokorný v poměrně staromilském podání. Aktuální novinka zdejšího souboru je totiž v přísném kontrastu s tou předchozí. Zatímco prosincová Továrna na absolutno byla silně experimentální a důsledkem toho bohužel i dost nevyvážená, Přízraky jsou standardní, klasicky vybudovanou dlouhostopážní činohrou postavenou na silném textu a především soustředěných hereckých výkonech.
Klára Melíšková podává postavu zhrzené vdovy skvěle ambivalentně, dostala do ní tvrdost intrikánky i nejistotu a křehkost ženy na pokraji sil. Martin Myšička svého pastora vykresluje jako žoviálního humanistu, který za víru a velká slova ukrývá svou skutečnou malost.
Debaty této dvojice tvoří ústřední páteř kusu, kde režisér Pokorný stavěl především na hereckém talentu a klasické souhře souboru. Dobře do tohoto soukolí zapadl i zdejší „novic“Vladimír Polívka v roli psychicky se rozpadajícího Osvalda; po pomalém nájezdu spěje ve finále k doslova vyčerpávajícímu výkonu.
V dramatické úloze zaujme i Pavel Šimčík, zemitého Jakuba Engstranda podává s mírnou nadsázkou. Vůbec se hlavně zpočátku zdá, že přes tíživost tématu všichni herci lehounce přehrávají a pomrkávají na diváka. Mírná, téměř neznatelná nadsázka těžkému kusu sedí, dává mu odstup, jistou současnost a udržuje v nejistotě. Bez ní by se totiž takové provedení Ibsena snadno změnilo snad až v muzeální kousek.
Obrozené divadlo
Slovo z titulu, tedy ony přízraky, je zde patrné z několika drobných duchařských narážek, ale jinak nechává Pokorný promlouvat autora – syn Osvald se v některých momentech chová jako otec a divák netuší, co je skutečnost a co zjitřená fantazie blouznící Alvingové.
Dejvické divadlo se v minulé sezoně vybičovalo k velkému výkonu, když nabídlo hned tři zapamatováníhodné inscenace. Honey, Vražda krále Gonzaga i Elegance molekuly dokázaly, že soubor má nadále spoustu energie a patrnou krizi po odchodu Miroslava Krobota ustál.
Právě tento přerod korunovala katarze v podobě televizního seriálu. Nyní tedy obrozené Dejvice naplno vstupují do nové éry. Přízraky v ní navazují na tu civilnější a přístupnější linku produkce.