Neohrožené ženy pálí i do vlastních řad

Co by asi řekla neohrožená žena Elizabeth Cady Stantonová, autorka manifestu o rovnosti pohlaví, dnešním feministkám? Byla by s jejich vystupováním spokojená? O tom se dá jen polemizovat. Zajisté by však ocenila snahy autorek komiksu Neohrožené ženy, který mapuje nejen osud Stantonové, ale celý více než 150 let dlouhý vývoj ženských emancipačních snažení ve světě. Zhuštěně a odlehčeně.

Ambicí novinářky Marty Breenové a ilustrátorky Jenny Jordhalové zjevně nebylo zpronevěřit se komiksovému žánru a uchýlit se k disputacím nad zvolenou problematikou. V jejich případě stojí příběh nad ideologií a činí tak z jednotlivých kapitol o volebním právu žen, vývoji antikoncepce i lesbických vztazích vskutku zábavné čtení a zapamatovatelnou podívanou. Výrazný styl Jordhalové totiž jako by čerpal z tradice karikatury, která se čtenáři přímo vpaluje do sítnice. Stejně tak jako pestrá volba barev.

Kdyby se Neohrožené ženy mohly stát doplňkovou školní pomůckou, možná by mnohé hodiny dějepisu ožily zcela novými a prozatím opomíjenými diskusemi. Ano, všichni si pamatují, že za Velké francouzské revoluce byla přijata velmi podstatná Deklarace práv člověka a občana. Kolik žáků je však natolik uvědomělých, aby si přirozeně odvodili, že na ženy se nevztahovala?

Škoda, že se toho jen o pár let nedožil filozof Jean-Jacques Rousseau, který tvrdil, že žena má být hlavně zdrojem potěchy. Určitě by zajásal. Na rozdíl ode dneška, kdy na stejném kontinentě, který před necelými 250 lety obýval, vychází kniha dvou žen, které si z něj ještě utahují. Avšak nejen z něj, pálí i do řad sufražetek nebo abolicionistek. Protože teprve ve chvíli, kdy se začne na citlivá témata nazírat s nadhledem, můžeme s jistotou říct, že jsou jednou provždy minulostí.