Ústavní právo na byt v Praze
Někoho to překvapí, ale ústava ani Listina základních práv nezmiňují právo člověka na byt v Praze, nejlépe na Vinohradech.
Ceny bytů a nájmů letí v Praze strmě vzhůru. Důvody jsou známé – chabá výstavba, Airbnb, ruští spekulanti... Mladí lidé mají problém pořídit si byt, senioři nezvládají zvyšující se nájmy. Mluví se o časované bombě. Od politika se čeká, že problém vyřeší. Nejlogičtější je zprůchodnit stavební řízení, více stavět a zahušťovat městskou zástavbu. Je to ale cesta pracná a zdlouhavá, proto se budou objevovat stále častěji řešení jednodušší, jako bylo třeba zvažované fízlování elektroměrů a penalizace majitelů nevyužitých bytů.
Že to není žádný výstřelek zaviněný českým stavebním šlendriánem, na to se stačí rozhlédnout po jiných metropolích, naposledy do nedalekého Berlína, kde se v tamní rudo-rudo-zelené radniční koalici zcela vážně diskutuje o tom, do jaké míry vyslyšet hlas ulice, jež žádá vyvlastnit byty, na nichž jiní vydělávají.
U nás zatím tvrdě narazilo i fízlování elektroměrů, ale podhoubí pro takové myšlenkové vzorce tady existuje. Když nedávno podobné téma přišlo na přetřes při stěhování marxistické omladiny z žižkovské Kliniky, byli politici schopni diskutovat o tom, jestli onou rudou mládeží vzývaná „demokratizace vlastnictví“nemá v oblasti něčeho tak unikátního, jako je bydlení, přece jen reálný
základ. A v liberálních médiích čteme z pera respektovaných komentátorů o tom, že byt není běžná komodita, ale nezbytnost, že v této sféře nelze nechat úřadovat trh a že se bydlení v Praze musí vrátit do lidských dimenzí.
Zpoza všech podobných úvah vykukuje ústavou zaručené právo na byt, pokud možno v Praze, ideálně 3+1 a větší na Vinohradech. Problém je v tom, že nic takového neexistuje a bohdá ani nebude. Jako nikdo nemá zaručené právo na dobré zaměstnání, spokojený vztah nebo třeba slušné auto. Stejně jako jiné statky si byt nebo bydlení v Praze může dovolit ten, kdo na ně má. Kdo ne, ten se automaticky nepropadá kamsi mimo lidskou důstojnost, jenom prostě nemůže vlastnit byt nebo bydlet v metropoli.
Před časem jsem řešil, zda pořídit pro rodinu větší byt v Praze, či za stejnou cenu třípatrový dům s garáží, zahradou a bazénem v Kladně. Je to klasické ekonomické dilema. A ve svém okolí mám řadu lidí, kteří pracují v Praze, ale bydlí v Mělníku, Benátkách nad Jizerou, ve Velikém Brázdimě. Nikoho z nich přitom asi netěší, že se metropole mění v rusko-italský lunapark.
Specifickou kategorií jsou samozřejmě senioři, kde je jakákoliv změna a zvykání si na novou lokalitu, nebo dokonce jiné město mnohem obtížnější. Ale i to je důsledek současného nepřirozeného stavu, který nutí lidi toto dilema řešit v sedmdesáti, a ne třeba už v padesáti, když děti vyletí z hnízda. A ostatně proč měnit drahý 3+1 na Vinohradech za garsonku v Letňanech, když to stát dorovná příspěvkem na bydlení nebo v hmotné nouzi?
Bydlení je opravdu specifický statek. Zejména mírou odpovědnosti, s níž je třeba k němu přistupovat. Nepokoušejme se však dostat bydlení zcela mimo principy, na nichž stojí tento svět a společenský systém.