Klíč k úspěchu: pochopit magii pruhů
Po celé délce pražské náplavky vedou skrz hrbolaté kočičí hlavy dva rovné pruhy. Jsou hladké, dobře se po nich jezdí cyklistům, běžci si na nich zase neničí kolena. Žádný z nich nezabírá na rozlehlém břehu ani půl metru šířky. Přesto právě ty dvě čáry jako magnety přitahují chodce, kteří nikam nejedou ani neběží. Procházejí se tady se psem, se sluchátky nebo ve dvojicích. Každý člen dvojice zpravidla kráčí po jednom z pruhů, vychází jim to přesně, aby se mohli držet za ruce a nikdo mezi nimi neproklouzl. Cyklista i běžec, pro něž je rovný povrch nutností, se tak musí bloumajícím chodcům co dvacet metrů vyhýbat po vystouplých dlaždicích.
Kdyby se kdokoliv z těch pěších zastavil, chvíli tu sportovně-vycházkovou logistiku pozoroval a rozvažoval o ní, musel by dojít k závěru, že je úplně nesmyslné držet se při procházce dvou úzkých pásů. Zatímco sportovec dobře ví, proč se k nim upíná, výletníkům žádný benefit nenabízejí. Přesto i oni ty pruhy následují, jako když vagony nemohou vybočit z položených kolejí.
Dalo by se to uzavřít tak, že štrádovat si to na procházce podle pruhů je tupé, a na náplavce se tedy v hojné míře vyskytují příslušníci tupého stáda. Kdo k takovému závěru
dojde, měl by podniknout malý test: začít se tam procházet taky. Nejprve se na své kroky možná soustředí a hrdě vykročí po kamenné dlažbě. Sotva mu však myšlenky odletí ke všedním starostem, k práci či k odpočinku, s překvapením či hrůzou zjistí, že stejně jako ostatní chodci následuje pruhy. Cyklista na něj zazvoní a utrousí něco o kreténech. Jenže až tudy ten cyklista příště půjde pěšky, i on se patrně přidrží jedné z těch čar.
Pokud by člověk tento sklon k automatickému chování neměl, byl by ve světě ztracen. Nezvládal by řídit auto, ráno by si nevyčistil zuby, při čtení knihy by stěží obracel stránky. Mozek se chytá bezpečných a známých lajn, aby se pozornost mohla soustředit na nové, neprobádané a podstatné. Na náplavce není důležité, kudy jdu, ale co budu zítra dělat v práci, zda labutím hodím housku nebo sušenku či jaké pivo točí v tom novém stánku na parníku. Na náplavkových pruzích je kouzelné, že nejsou skryté očím. Všichni je vidí, vědí o nich, a přesto by většinu chodců udivilo zjištění, že se jimi denně nechávají iracionálně provázet.
Pointou, ke které se pomalu blížíme, je, že kdo nepochopí magii čar v chodníku, nikdy neovládne umění získávat na svou stranu masy lidí. Část reklamy sice bývá podprahová, ale převážná většina motivů, které lákají ke koupi zboží, k volbě strany či kandidáta, je stejně viditelná jako ty pruhy na náplavce. I ony vedou ke stejnému cíli. Co nejvíc lidí v něm chodí podle čar, aniž řeší, zda je to rozumné.
Protože náklonnost k následování pruhů je vlastnost hluboce lidská, nemá cenu nad ní hudrovat. Je třeba s ní naopak počítat ve chvíli, kdy k uskutečnění svých plánů potřebuji od mnoha lidí peníze nebo hlasy. Platí to samozřejmě i pro plány nezištné a bohulibé. Je-li politická strana či kandidát přesvědčen, že musí bojovat proti zlu, sebrat moc zloduchovi, vrátit či vštípit společnosti správné hodnoty, pak si rozhodně nevystačí s hlásáním toho, že kdo se nechá vést přirozenými čarami, je blbec. Čarami se nechávají vést lidé bez ohledu na inteligenci a blbec je naopak ten, kdo tyhle čáry nechápe a neumí s nimi pracovat.
Prodejci zboží se to za třicet let svobodného trhu naučili, v politice je však znalost magie čar stále tak vzácná, že kdo ji vezme v potaz, ztrácí konkurenci. Vesele projíždí tam a zpátky po hladkých pruzích a poťouchle sleduje, jak si ostatní vyrážejí zuby na kočičích hlavách.