Jak se vyráběl a šířil samizdat

Havlův nejslavnější rozhovor vyšel před třiceti lety v samizdatu

Robert Oppelt

Televizi, rádio i noviny měl za totality komunistický režim pevně v rukou. Pokud někdo chtěl slyšet nebo číst něco jiného než zprávy psané režimem a zkontrolované cenzurou, nezbylo mu než ladit zakázané západní vysílání rozhlasu nebo číst a případně i opisovat samizdat.

Mezi nejznámější tituly vycházející v samizdatu patřily Lidové noviny. První pravidelné číslo samizdatových LN vyšlo pod vedením Jiřího

Rumla v lednu 1988. Hned do prvního vydání přispěl svým textem Václav Havel. Redakce samizdatových LN vyrobila asi 350 kusů měsíčně. Lidé toto množství kopírováním a opisováním sami zvýšili asi na deset tisíc. Oblíbené Lidovky v té době vycházely jako měsíčník.

Tajuplné okolnosti rozhovoru

Dubnové číslo v roce 1989 přineslo na titulní straně další text Václava Havla. Před třiceti lety ale nebyl dramatik v úloze autora, nýbrž zpovídaného. Byl totiž ve vězení. Zatčen byl v lednu 1989, když disidenti přišli položit květiny k pomníku svatého Václava a připomenout čin Jana Palacha, za což skončili ve vězení. Na konci února byl odsouzen a zapadla za ním vrata věznice. Tentokráte to ale bylo jiné. Režim cítil, že pomalu pukají ledy, a tak se věznitelé k Havlovi chovali jinak než při předchozím věznění.

Vše vyvrcholilo o měsíc později, když přímo ve vězení pořídil rozhovor pro samizdatové Lidové noviny. „Odpovědi byli spíše zrekonstruovány, rozhovor nebyl pořízen přímo z očí do očí,“popisuje historik Jan Hron z Ústavu pro studium totalitních režimů. Kromě LN vyšel i v německém deníku Frankfurter Rundschau. Tam se pro změnu mluví o tom, že rozhovor byl z vězení propašován.

Havel odpovídá na to, jak se má a co čte ve vězní. V poslední odpovědi rozhovoru děkuje za podporu, které se mu dostalo po jeho uvěznění. „Toho jsem si povšiml a je to věc pro mě důležitá, protože mě ujišťuje, že to všechno k něčemu je , že to má smysl,“uvedl Havel. Tlak z domova i ze zahraničí vedl k Havlovu propuštění už v květnu 1989, o několik měsíců dříve, než zněl rozsudek. Pokojný rozhovor také může

být zajímavým srovnáním, jeho pravým opakem byla dehonestující kampaň, kterou tehdy režim rozjel proti Havlovi. Ta vrcholila článkem v Rudém právu textem Kdo je Václav Havel. Článek měl Havla diskreditovat pomluvami o protektorátní minulosti jeho rodiny a o tisícovkách tuzexových korun – bonů, které mu přicházejí ze Západu za jeho hry.

Texty i hudba

První samizdaty se objevily už za 2. světové války a šíření zakázané literatury, novin a časopisů pokračovalo i po roce 1948. Zakázaná či cenzurou nepovolená literární díla a jiné texty tak začaly být opisovány nebo jinak rozmnožovány a poté různými způsoby rozšiřovány mezi zasvěcenými. Samizdaty přepisovali zpravidla dobrovolníci na psacích strojích přes průklepové papíry. Pak se šířily přes známé a kamarády a některé výtisky mnohokrát měnily majitele. Přepisovala se však například i poezie – tedy ta, které komunistický režim zrovna nepřál. Nešířily se však jen texty, ale také nahrávky režimem zakázané hudby.

Velký vliv na rozvoj samizdatu měl v roce 1977 vznik Charty 77. Po tomto roce zaznamenalo Československo obrovský nárůst samizdatových periodik. Podstatnou roli v československém samizdatu hrály kontakty s exilem. Ze Západu se do Československa tajně dovážely knihy a časopisy, od nás se naopak vyvážely rukopisy a důležité informace. Texty, které u nás oficiálně vyjít nemohly, byly často publikovány v exilových nakladatelstvích. V 80. letech fungovala i „technická“pomoc, do Československa byly pašovány počítače a kopírky. I tak ale stále převažovalo rozmnožování přes průklepový papír.

Vydavatelé samizdatu často spolupracovali s exilovými vydavateli tak, že po prvním samizdatovém vydání u nás bylo dílo vydáno a vytisknuto profesionálně v zahraničí a pak pašováno zpět za železnou oponu. Za výrobu a šíření samizdatů hrozily přísné tresty, v krajních případech i několika let ve vězení za tzv. podvracení republiky. Kromě literární tvorby se metodou samizdatu vydávaly i odborné publikace z oborů, které byly režimu nepřijatelné, třeba teologické a filozofické texty, ale také texty ekologické a ekonomické.