Drsná cesta legionáře
Z Čáslavi do svobodného života v polozajetí, do dolů, na Sibiř a potom kolem světa do Československa.
Pavel Švec
Odcházím z domu, bych prý bojoval za císaře a za vlast. Dva pojmy, které se v mojí hlavě nemohou srovnat. Ale voják musí jen poslouchat, a proto jdu jako tisíce jiných...
Takové myšlenky nejspíše vyprovázely v létě 1914 dvaatřicetiletého krejčího Františka Tomka do první světové války. Jeho osud bude následujících šest let podobný těm, které před stoletím prožily desetitisíce Čechů, jež v ruském zajetí převlékly císařský kabátec za legionářskou uniformu. V době, kdy si už jejich krajané užívali samostatného
Československa, uvízly v Rusku zmítaném občanskou válkou. Nicméně životní příběh Františka Tomka je přeci jen poněkud specifický. Zachytil jej ve svých pamětech. Mimořádný je zejména jeho život po zajetí, v němž se ocitl již v listopadu. Tehdy ho Rusové převezli do Novonikolajevska na gigantické řece Ob na střední Sibiři.
Cesta nocí na svobodu
Stráže odvedli zkřehlé zajatce za město do lesů. „Hajdy doloj“– tak zněl povel ruského opolčence před vstupem do hluboké zemljanky. „To bude můj hrob. Lehl jsem si do toho marastu a byl nešťastný,“vzpomínal Tomek. Kolem se tísnily stovky zubožených zajatců rakousko-uherské armády. Češi, Němci, Turci, Maďaři, Bosňáci, Chorvati...
Po probdělé noci, v pět hodin ráno František ve tmě proklouzl lhostejným strážím a ztratil se mezi stromy. Tady, po pás v hlubokém sněhu, začíná jeho půl rok trvající anabáze na útěku. I když dost odlišná od zažitých představ, jak asi úprk ze sibiřského lágru vypadá.
Mladý Čech totiž od prvních chvil okusí pohostinnost obyčejných Rusů. Stačí zabušit na vrata prvního domku dole pod kopcem.
„Pojď dál, je ti zima?“zamumlá muž a zavede vojáka do světnice. „Sadís, popij čajku a pogrejsa.“Na stole stojí šumící samovar, talíř s nakrájeným pšeničným chlebem a miska brusinek. A tak se to opakuje i v dalších domech. „Rusové jsou celkem národ velice dobrý, pohostinský, jsou nábožní i pověrčiví. Měl jsem dosti příležitostí přijít do různých rodin, rychle jsem se seznamoval a přátelil,“pochvaloval si Tomek.
V místních rodinách je zpravidla vítán jako host. Nestrádá. Zde, na chvostu civilizace, tisíce kilometrů od fronty, zkrátka nikomu neschází. Ani netečným ruským úřadům. V klidu prožije Vánoce, masopust i Velikonoce a postupně dokonale zapadne.
Z vojáka pasáčkem ovcí
Je léto 1915. „Sedm měsíců o mně nikdo nevěděl, žilo se mně dobře a nepřál jsem si lepšího zajetí,“zapsal si František. Pak ale místní noviny otisknou výzvu, aby se všichni zajatci, kteří žijí ve městě, pod trestem hlásili. A že půjdou na polní práci. „Vymlouvali mně to, že se to tak tragicky nemusí brát. Já však měl starost, abych nezavinil nějaké nepříjemnosti těmto dobrým lidem a hlásil jsem se.“
Začal pracovat na statku, pásl krávy a ovce, jezdil krkolomnými cestami s koňskými povozy. Čas utíkal, nastala další zima, krajina zmizela pod sněhem a řeka pod ledem přes dva metry tlustým. Mráz byl neskutečný. Ještě začátkem května bylo dvacet pod nulou. Měsíce ubíhaly a v Evropě stále umírali vojáci po statisících. Na návrat domů ani pomyšlení. V Nikolajevsku Tomek prožil další zimu.
Teror v dolech
Ovšem pak nastaly časy mnohem horší. Mladíka totiž zanedlouho převezli do uhelných dolů. „Onžerské kopi
I., bývalé místo sibiřských trestanců, nyní státní doly plné zajatců. Ocitnul jsem se v jiném světě,“zapsal si František. Bída, násilí dozorců a místního policejního velitele, který byl tady na východě carem a bohem v jednom. Přežil tu další krutou zimu.
Ale v únoru 1917 se vzdal car trůnu. A rázem bylo všechno naruby, jak to jde snad jen v Rusku. V dolech se moci chopil revoluční výbor, policejního velitele a jeho pochopy uvěznil a vězně propustil. Co ale dál? Češi, kteří tvořili asi desetinu ze čtyř stovek zajatců, měli jednu výhodu. Na Sibiři se totiž objevily první vlaky českých legionářů, jež měly namířeno dál na východ. A zajatci – včetně Tomka – se k nim přidávali.
Ale v Rusku se to mlelo dál. Několik měsíců po zhroucení carského impéria se definitivně zhroutila i republikánská vláda a s ní i východní fronta. K moci se dostali bolševici. Rozpoutala se občanská válka, do níž byly vtaženy i československé legie. V krvavých řežích legionáři zprvu vítězili. Obsadili několik velkých měst v Povolží a de facto celou transsibiřskou magistrálu. Potom už se ale jen bránili.
Cesta domů kolem světa
V druhé polovině roku 1919 se obě strany konečně dohodly a pro legie válka skončila. Projely Sibiří a Mandžuskem do přístavního Vladivostoku. Na jaře 1920 se Tomek a tři tisíce jeho krajanů nalodili na palubu Mount Vernon a vyrazili Tichým oceánem na cestu kolem světa. „Jak rád jsem odjížděl, přece se mi drala v hruď jakási tíseň. Bylo mi líto toho bratrského národa ruského, líto s jeho dobrou poctivou slovanskou duší, který tak mnoho vytrpěl za poslední dobu mého pobytu v Sibiři,“vzpomínal.
Když za dva týdny loď přirazila k břehům San Francisca, byla to sláva. „Noviny o nás psaly křiklavým americkým způsobem, že prý jsme slavní válečníci ze sibiřských pralesů, kteří se tam živili jen hady a žábami a podobné nesmysly,“popisoval František. Zvědavý dav se na několik dní navalil do přístavu.
Koncem května 1920 Mount Vernon proplula Panamským průplavem. Vojáci jedli levné banány, udiveně zírali na barevné papoušky i na chudičké osady na březích, v nichž si prý lze za tři dolary koupit černouška. Nálada byla skvělá. Vždyť už jsou ve vodách, které obklopují evropské břehy.
Záhadná sabotáž ve strojovně
Ale 7. července 1920 se náhle ze strojovny vyvalil obrovský oblak páry. „Stráže pak vedli do podpalubí spoutané muže. Byli to zločinci, kteří chtěli způsobit katastrofu,“zapsal si Tomek. Sabotáž. Chybělo málo a mohutná loď vyletěla do povětří. Spiklenci mezitím chtěli prchnout na motorových člunech. V kritický okamžik lodní inženýr se štěstím zasáhl a vypustil páru z úmyslně extrémně přetopených kotlů. Spekulovalo se o odvetě říšských Němců, útoku amerických anarchistů nebo pojistném podvodu. Pravdu se nikdo z Čechů nedozvěděl.
Ale vytoužená cesta domů se jim kvůli poškození lodi značně protáhla. Do vlasti přijeli až v srpnu. Skoro dva roky po válce. František Tomek navázal na řemeslo, které před válkou přerušil. Zemřel roku 1937 ve Vídni.