Ježíš tam sedí a pokuřuje
Krok za krokem křížovou cestou v Jeruzalémě. Kristův dvojník tam nosí kožený kabát.
Milan Vodička
Něco vám povím. Ježíš je kuřák. Potkal jsem ho v Jeruzalémě. Na křížové cestě. Neměl kříž, ale cigaretu. Seděl na umělohmotné židli v průchodu mezi dvěma uličkami a přes ramena měl přehozený kožený kabát. Podal mi ruku a byl to laskavý stisk. Mluvil mírně a nechal se vyfotit. „Vy jste Ježíš,“řekl jsem ohromeně, protože to byl opravdu on.
Podoba byla neuvěřitelná. Tmavě mandlové oči na mě hleděly měkce, pokorně a klidně bych řekl, že i s láskou. Pohled byl dobrotivý a trochu trpitelský, jako by věděl o životě něco víc než my ostatní.
„Já vím, že tak vypadám,“odpověděl a usmál se, jako by byl opravdový. Snad si to piloval před zrcadlem.
Vůbec mě nepřekvapilo, že ho tam potkávám. Jeruzalém je nejúžasnější město světa, každý kámen, na který šlápnu, má svoji velkou historii. Šlapali na něj David, Šalamoun, Ježíš, Pilát, Marie, Petr, Babyloňané, křižáci, Saracéni, Mongolové. Samozřejmě je to iluze: když jdu kolem vykopávek ulice z časů Římanů, vidím, že biblický Jeruzalém leží čtyři metry pod dnešní úrovní. Ale to je jedno. Důležitý je pocit. A ten je pravý.
Stejné je to na křížové cestě. Na ní Ježíše odsoudili, ukřižovali i pohřbili. Měří jen něco přes šest set metrů, ale je to možná nejdůležitější cesta i klam naší civilizace. Ulice se tehdy kroutily jinak a město bylo od té doby několikrát zničeno a zase postaveno. Dokonce i „originální“křížová cesta, jak po ní šlapali první křesťané, vedla jinudy.
Ale copak to vadí? Každý kámen je tady jako strana bible. Historie z něj sálá jako horko po žhavém dni. Na něco můžu dokonce vložit ruku.
A dějou se tady občas i neuvěřitelné věci. Potkávám nejen Ježíše, ale taky prodavače koberců, který znal Prahu 80. let, nebo Mexičanku, která
umí hezky česky. Ale jen jedinou větu.
Tak už pojďme.
Pán z Prahy
Klepu na dveře. Jenže je zavřeno. Je to arabská škola. Přijde školník a říká: Otevřeme ve dvě, po vyučování. Ale já na ten školní dvůr musím teď. Je to první zastávka křížové cesty. V těchto místech prý Pilát odsoudil Ježíše. Nakonec mě pouští.
Nic tady ale není. Nikdo ani nemůže zaručit, že se to nestalo úplně jinde. Ví se jen, že soud měl proběhnout v římské pevnosti Antonia. Byla zhruba tady – a mnohem rozlehlejší než dnešní škola. Tak musím věřit, že jsem trefil ten správný kout.
Když jdu zase ven, míjím místo, kde římští vojáci upletli z trní korunu a posměšně ji dali Ježíšovi na hlavu. Mám pocit, že se právě potkávám s historií, ale ve skutečnosti kolem jen jede starší muž na kole.
Přes ulici je druhá zastávka křížové cesty nazvaná Pán Ježíš na sebe bere kříž. Ale ke kříži patřilo ještě něco – bičování, fackování a poplivání. Na místě, kde Ježíše trápili, stojí kaple Bičování, a o kus dál je kaple Odsouzení. Mám v tom zmatek neptám, co tam tehdy dělal. Ale dal by mi prý slevu.
Přichází čtvrté zastavení, kde Ježíš tenkrát potkal svou matku a kde teď prodávají točené pivo. V arménském kostelíčku sejdu 25 běžných schodů a jeden maličký, zřejmě jim to kdysi nějak nevyšlo, a uvidím na podlaze stopy jejích sandálů. Nad tím dojemná socha matky dotýkající se naposledy syna jdoucího na smrt.
Vyjdu ven a koukám, že život jede dál. V kostelním dvoře je kavárnička s nápisem Nabízíme točený ležák, mají tam baklavu a džus z granátových jablek, na schodech sedí krasavice v legínách, kouří a usmívá se na mě.
Pak se ulice točí ostře doprava a do kopce. A tam přichází páté zastavení. Ježíšovi došly síly. Opřel se tam pravou rukou, aby nabral dech. Na domě je vidět jeho otisk. Vložím do něj tu svoji. Takhle to tady dělají všichni. Vojáci zde tehdy zastavili rolníka Šimona, mimochodem pocházel až z Libye, a přikázali mu, aby kříž nesl chvíli on.
Všude kolem je spousta krámků, jejichž majitelé mě lákají dovnitř. U otisku ruky jsem v chumlu se skupinou Mexičanek. Jedna se procpe ke mně a říká, že umí jednu větu znamenalo totéž co lebka a kopec prý opravdu lebku připomínal. Jenže teď jsou tady místo volného prostoru domy.
Zahnu vpravo, ještě vpravo, konečně slunce a koptský ortodoxní chrám. To je deváté zastavení. Ježíš zde klesl potřetí.
Tlustý mnich u vchodu má na krku těžký stříbrný kříž, pod kterým by leckdo taky poklesl, a na puse široký úsměv. Najdu římský sloup s namalovaným křížem. Tady to bylo. Ale mnich mě pošle po schodech dolů. Je tam obrovská nádrž. Snad třicet metrů na šířku a určitě dvacet na výšku. Neuvěřitelná výduť v srdci města. Skoro mám pocit, že jsem objevil krytý skokanský bazén z roku nula.
Na vodě leží gumový člun. Prý ho tam nechali filmaři.
Smím? Neodolám a projedu se. Pluju chvíli podzemím. Jen kousek od Kristova hrobu.
Pak vyjdu a za minutu jsem u konce cesty. Přede mnou je Chrám Božího hrobu.
Tady se modlí i ateista