Slávistické vysvědčení
Jak Pražané obstáli v Evropské lize
Většina stadionu už byla prázdná, domácí fanoušci v modrých dresech spěchali do metra nebo k autům, aby se londýnskou dopravní džunglí dostali před půlnocí domů.
Ale ti fandové Chelsea, kteří teprve odcházeli ze stadionu, se najednou zastavili.
Otočili se.
S úžasem zírali do rohu stadionu. A tleskali.
Když pozorovali, jak fotbalisté Slavie poklekli pod sektor svých fanoušků a užívali si po porážce 3:4 a vyřazení ve čtvrtfinále Evropské ligy tradiční děkovačku, obdivně ukazovali zdvižené palce.
I je ohromilo, jak přes dva tisíce slávistů na tribunách oceňovalo velké drama. Točili ve vzduchu šálami, skandovali chorály, až se stadion Stamford Bridge otřásal. A když sborově vyzvali anglické pořadatele, aby si sedli, stevardi ve svítivých vestách skutečně pod tribunou poslušně poklekli a dívali se.
Televizní záběry – tentokrát vzorového – slávistického fandění obletěly svět, ale byla by chyba, kdyby děkovačka byla tím jediným, co zůstane z tažení Evropskou ligou v paměti.
Slavia dokázala mimořádnou věc. Ve všech ohledech. Získala to, co českým týmům v Evropě nejvíc chybí: respekt.
Možná i Olivier Giroud, francouzský mistr světa, který před zápasem o soupeři mluvil jako
o „Praze“, si jméno Slavia zapamatuje. O Mauriziovi Sarrim, kouči Chelsea, se to dá říct zcela určitě.
„Za posledních dvacet let jsem nezažil tak fyzicky nadupaného soupeře,“žasl po utkání. „Takové nasazení, takové zrychlení, tolik naběhaných metrů ve sprintu! V poločase jsme si za stavu 4:1 mysleli, že postupujeme, ale proti takovému týmu to byla velká chyba.“
Sarri sám na kondiční přípravu příliš nedbá, ale na tiskové konferenci vystihl, co udělalo ze Slavie tým, který od loňského září do druhé poloviny dubna udivoval Evropu. Nebyly to úžasné technické dovednosti individualit, o které se opírají giganti. Byla to tvrdá dřina, náročnost, poctivý přístup, detailní taktická příprava.
A především obdivuhodná odvaha, se kterou tým kouče Jindřicha Trpišovského k evropské misi přistoupil. Někdy to s ní možná přeháněl, což byl případ prvního poločasu v Londýně: Slavia vysoko napadala, věřila, že Chelsea zaskočí hned v úvodu, ale otevřela hru až moc a vzadu nestíhala.
Když po sedmnácti minutách prohrávala 0:3, vypadalo to, že tentokrát narazila na sílu, které už není schopná čelit. O to víc je třeba ocenit, že ještě dokázala udělat ze zápasu drama. I když ji nakonec od semifinále dělily dva góly, to slovo je na místě.
Trefit se proti Chelsea na jejím stadionu třikrát? To se v této sezoně ještě nepovedlo nikomu, v žádné soutěži.
V evropských pohárech, které hraje od padesátých let minulého století, dostala Chelsea doma tři a více gólů dohromady jen čtyřikrát.
A ve čtvrtek inkasovala na Stamford Bridge během jediného utkání vícekrát než v sedmi letošních zápasech Premier League dohromady. Bylo znát, že na takový odpor není zvyklá: stačilo pozorovat kouče Sarriho, jak celý zápas nervózně poskakoval u lajny.
Vztekal se, vybíhal daleko mimo vymezený prostor, kopal do lavičky, nadával, divoce gestikuloval. Když se Slavia dostala dvěma nádhernými góly Ševčíka zpátky do hry, poléval ho pot, takže odložil bundu a vykasal rukávy. Kdyby mu to protokol nezakazoval, vykouřil by za zápas krabičku cigaret: místo nich celých devadesát minut se zvyšující se intenzitou žvýkal špačka.
Když si po závěrečném hvizdu vydechl, hned kráčel k Trpišovskému, aby ho poplácal po ramenou a pochválil: Good job!
Větší odměnu než uznání od fotbalových obrů Slavia těžko mohla získat.
Kdyby ve čtvrtek zbytečně nezmatkovala v prvním poločase a Ševčík pak v tutové šanci půl hodiny před koncem vyrovnal na 4:4...
„Dalo se postoupit i přes Chelsea,“vydechl Trpišovský, v jehož tváři jste i po životním zážitku mohli číst smutek. „Na tým jsem hrdý, ale teď cítím hlavně zklamání.“
Zklamání? Po takovém výkonu a výsledku? Nedivte se. Trenér v kšiltovce a jeho kolegové se nespokojí s malými cíli. Razí heslo, že i proti mistrům oboru je třeba myslet vysoko.
Díky tomu Slavia v Evropě ukázala, že ani sebelákavější zápas si nejde jen užít. Má to, čemu se lidově nedá říct jinak než koule.
Bez strachu, bez alibismu a opatrného přešlapování nastupovala do soubojů s elitou a učila se, jak je zvládat. Když ne vítězně, tak se ctí. Když ne postupově, tak s odhodláním, aby se na její výkon nezapomnělo.
„A přesně takhle chceme hrát i dál,“vytyčil si Trpišovský. „Možná někdy schytáme debakl, ale hlavní je nesejít z cesty.“
Slavia z ní v pohárech nesešla ani jednou.
Naopak: českým klubům i reprezentaci naservírovala až pod nos dokonalý návod, jak k soubojům s elitou přistoupit.