Rozhovor: Co nevíte o Velikonocích
Velikonoce nejsou pro nevěřící tolik přitažlivé jako Vánoce. K jejich hlubšímu poznání potřebují lidé i znalosti, říká zlínský farář Kamil Obr.
Už při bohoslužbě na Zelený čtvrtek, kterou pro církev začínají velikonoční svátky, vyzval zlínský farář Kamil Obr věřící, aby měli otevřená srdce pro křesťany, kteří se scházeli v pařížské katedrále Notre Dame. Její požár se ho silně dotkl a promítne se do jeho prožívání letošních Velikonoc, nejdůležitějších křesťanských svátků, při nichž si církev připomíná umučení, smrt a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. „Katedrálu jsem v minulosti navštívil. Budu na ni i na věřící myslet v modlitbách,“uvedl Kamil Obr, který ve zlínské farnosti sv. Filipa a Jakuba oslaví své první Velikonoce. Do Zlína přišel loni v červenci z Rožnova pod Radhoštěm.
Jak moc se vás požár katedrály dotkl?
Hodně. Když jsem se dozvěděl o požáru této pařížské perly, dost mě to zasáhlo, protože chrám Notre Dame je světoznámý. Měl jsem možnost jej dvakrát navštívit a musím říct, že se mi vryl do paměti. Miluji architekturu a po této stránce jde opravdu o unikát, který požár velmi poznamenal. Miluji také církev a z tohoto pohledu prožívám bolest s křesťany, kteří se na tomto místě scházeli k bohoslužbám.
Zasáhne tato událost i do vašeho prožívání Velikonoc?
Rád bych při velikonočních bohoslužbách vzpomenul na pařížské věřící v modlitbě a snad se podaří pomoci i finančně. To jsou způsoby, jak můžeme pomoci. Jinak, jestli myslíte nějaké „neduchovní“prožívání, jestli třeba vyrazím s tatarem na velikonoční mrskačku, tak to snad stihnu také.
Tatar už máte nachystaný? Pletl jste si ho sám?
Ne. Chodím do jedné organizace, kde se starají o lidi s duševním onemocněním, kteří vyrábějí různé věci, pracují třeba s proutím a pletou i košíky. Od nich jsem tatar získal, sám jsem si ho nepletl. Ale v předchozích farnostech jsme s malými kluky občas tatary pletli, takže snad bych si ještě vzpomněl, jak na to. Doufám, že v pondělí budu mít dost času na to, abych vyrazil na obchůzku alespoň za nejbližšími spolupracovnicemi. Máme ráno mši, a pokud bych měl dodržet pravidlo, že se na mrskačku chodí jen dopoledne, moc toho asi nestihnu. Ale určitě dojde na ženy a děvčata, až půjdou z kostela.
Když se řekne Velikonoce, většina lidí si představí právě Velikonoční pondělí – vajíčka, tatary, mrskačku. Pro věřící jsou ale Velikonoce nejdůležitější svátky. Nemrzí vás, že se Velikonoce smrskly jen na to pondělí?
Je to tak. Vidím v tom velký rozdíl oproti Vánocům, kde cit pro duchovní rozměr svátků je větší. Velikonoce se opravdu zužují jen na pondělí, což je velká škoda. Vánoce jsou pro lidi líbivější, pojí se s hezčími slovy – narození, děťátko, dárky. Zatímco o Velikonocích zaznívají slova jako bolest, smrt, utrpení, zmrtvýchvstání. To hraje velkou roli. Romantika Vánoc přináší nový život, radost, všechno je až takové roztomilé. Velikonoce vyžadují hlubší víru a ta ne vždy u lidí je. A také znalosti.
Znalosti? Jak to myslíte?
Pro Velikonoce je důležitá souvislost s židovstvím, ze kterého křesťanství vyrostlo. Už to je složitější pro chápání než Vánoce, do nichž se člověk snáze ponoří. Do Velikonoc se musíte chtít ponořit a musíte chtít mít znalosti, které jsou s tím spojené. Třeba chápání času bylo před dvěma tisíci lety úplně jiné. Den končil západem slunce, proto také říkáme, že Ježíš vstal z mrtvých třetího dne – zemřel v pátek v 15 hodin a v neděli ráno, když přišly ženy k jeho hrobu, tělo tam už nebylo. Počítáme tedy pátek, sobotu a třetí den byla neděle. Nepočítáme třikrát 24 hodin. Ale to je jen takový příklad, to jsou ty znalosti, které se dají nastudovat, a věci, které se dají vysvětlit.
Narážíte na to, že vlastní smysl Velikonoc – Ježíšovo zmrtvýchvstání – se vysvětlit nedá, člověk mu musí věřit?
Ano. Dnes už se o existenci Ježíše nepochybuje, ale jestli to byl Boží syn, jestli vstal z mrtvých, jestli je tím, kým o sobě říkal, že je, to už je věc víry. Používáme slova jako spása a záchrana, ale člověk není zachráněný a spasený jen smrtí Krista, ale i jeho početím, smrtí a vzkříšením, je to všechno jeden celek. To, že se Bůh stává člověkem, je dílo Boží spásy, záchrany. Je to složité, že?
Může tedy vůbec nevěřící člověk pochopit křesťanské Velikonoce?
To nevím. Jak jsem řekl, určitě si k tomu může spoustu informací načerpat a nastudovat, ale asi pro něj Ježíš zůstane jen člověkem, nebude pro něj Božím synem. Křesťanské Velikonoce se zkrátka s životem nevěřících tolik nepotkávají jako Vánoce. Všímám si toho i třeba ve školách. Když tam máme v rámci různých projektů nějaké přednášky nebo besedy, znalosti dětí se diametrálně liší mezi tím, co znamenají Vánoce a co Velikonoce. U Vánoc znají tu romantiku kolem narození Ježíška, u Velikonoc už tápou. Přitom je škoda, že to mizí. Křesťanství je přece to, co po dlouhá staletí formovalo Evropu, patří k naší identitě. Pokud se o to člověk nezajímá, nejsou to jen nedostatky v oblasti víry a náboženského vzdělání, ale ve vzdělání obecně. Patří to k něčemu, co by měl člověk alespoň rámcově znát.
Před Velikonocemi strávíte ve zpovědnici hodiny denně. Jak se to dá vydržet?
I kněží jsou jen lidé, bývá to hodně náročné. Prosím Boha, abych měl otevřené a vnímavé srdce k naslouchání a abych to „useděl“. Já vím, zní to divně, ale považte sama. Před svátky běžně kněží zpovídají od 9 do 12, dají si třeba hodinu přestávku a jedou znovu až do 17 hodin. Pak se vrátí k další práci ve farnosti, často je ještě čeká večerní mše... Ale jsem rád, že lidé chodí, a snažím se jim naslouchat, protože ne vždy ve zpovědnicích zaznívají povrchní věci. Často jsou to hluboká zranění v lidských srdcích.
Loni před Vánocemi jste se ve Zlíně pokusil fronty před zpovědnicemi zkrátit tím, že jste vydal „manuál“, jak ve zpovědnici nezdržovat. Mezi věřícími to vyvolalo velký ohlas. Někteří byli rádi, že konečně někdo řekl, ať se tam lidé „nevykecávají“, jiné to trochu rozhodilo. Jaký byl výsledek? Pomohlo to zkrátit fronty?
U určitého procenta lidí se to skutečně odrazilo. Ale nenazval bych to „manuálem“, spíše jsem dal rady, čemu se u zpovědi vyhnout a na co se soustředit. Každý jsme jiný, každý se jinak vyjadřujeme. Při těch velkých počtech lidí, kteří přicházejí před svátky ke zpovědi, je potřeba jistá stručnost. Vycházel jsem ze svých zkušeností z předchozích let a z předchozích míst. Jako lidé máme tendenci svoje chyby často omlouvat nebo je donekonečna vysvětlovat. Na to není čas, když vám před zpovědnicí stojí fronta lidí. Navíc je to zbytečné, člověk není u zpovědi proto, aby se obhajoval. Svůj hřích má vyznat a každý hřích má své pojmenování, není třeba to nijak rozvádět, má hříchu litovat a věřit, že mu Bůh odpustí. Víc není potřeba.
Hodně času vám zabere i práce s dětmi. Jak ony prožívají Velikonoce? Nejsou kluci naštvaní, že každý den z prázdnin mají jít do kostela nejen ministrovat, ale před mší ještě absolvovat nácvik velikonoční liturgie?
Samozřejmě, že se jim nechce. Lenost se týká všech lidí, věřících i nevěřících, dospělých i dětí. Snažíme se je ale motivovat, aby přišli. Motivace je hodně důležitá. Stejně jako ve výchově, tak i v oblasti náboženské je potřeba děti doprovázet, pomáhat, ukázat cíle, za kterými je dobré jít, nebýt s těmi mladými jen v kostele, ale umět s nimi prožívat jejich volný čas, zájmy, koníčky.
Necítí se dívky odstrčeny? Přece jen, chlapci ministrují, jak zaměstnáváte děvčata?
Děvčata většinou obstarávají hudební doprovod mší. Zpívají, doprovázejí mši na hudební nástroje, třeba na kytary, flétny. Rozhodně to není tak, že bychom je nějak opomíjeli. Běžné rozdělení je, že kluci jsou u oltáře a dívky zpívají a hrají, ale ani to není železné pravidlo. Když má třeba nějaká farnost nedostatek chlapců, zaskočí ministrovat i děvčata. Ale moc obvyklé to není, to je pravda.
Máte nějaké školení pro práci s dětmi, nebo jen využíváte své intuice?
Pro práci s dětmi se vzděláváme už na fakultě. Každý kněz má pedagogické minimum, aby mohl ve školách vyučovat náboženství. Je pak otázka, jestli je to dostatečné. Ale každý má možnost si spoustu informací sehnat dále sám a nějakým způsobem se dovzdělat. Já teď učím náboženství pro čtvrtou a pátou třídu, takže jsem s dětmi často v kontaktu. Kromě toho pracuji s ministranty, máme v kostele scholu, práce s dětmi je skutečně hodně.
Je to teď, po všech těch skandálech, jimiž církev prochází, jiné? Chodí za vámi rodiče častěji, ptají se, co se s dětmi děje, bojí se?
Důležitá je důvěra. Spíše to bývá tak, že rodiče za námi chodí a ptají se na radu, co mají s dětmi dělat. A my coby kněží bez dětí jim „profesionálně“poradíme... (směje se) I práce s dětmi by měla být vzájemná výpomoc, protože jestli nám jde o dobro mladé generace, musíme hledat cesty, jak jim v životě pomoci, jak se jim přiblížit, jak jim poradit, aby v životě našli své místo na slunci.
S dětmi už jako kněz pracujete dlouho. Mění se podle vás nějak?
Asi by to potvrdili všichni pedagogové, že do života mladých lidí se dostává technika. S tím je potřeba počítat, ne se snažit ji vymýtit. Měli bychom ji i dětem ukázat jako prostředek moderní komunikace, mobil umí krásně zjednodušit spoustu věcí. Ale jakmile se z něho stane to nejdůležitější v životě a všechno se kolem něho točí, to už pak je problém. Existuje spousta aplikací i pro duchovní život. Snažím se je dětem ukázat a ukázat jim, že víru je možné prožívat i za pomoci moderních technologií.
Takže vás nijak nepohorší, když třeba zítra na Boží hod velikonoční, největší křesťanský svátek, přijdou lidé do kostela s mobilem a budou zpívat z něj, a ne z papírového kancionálu?
Ne, nepohoršuje mě to ani mě to nijak neuráží. Jsem rád, že vůbec budou zpívat, a je jedno, z jaké předlohy. Jestli mají kancionál stažený do mobilu, ať si vezmou mobil s sebou a zpívají z něj. Dnes už je třeba úplně běžné, že kněží se modlí breviář (denní modlitba církve, k níž se kněží zavázali při svém svěcení) z mobilu. Dělám to tak i já, už roky. Je to velmi praktické, protože když třeba někam jedete, máte mobil u sebe a nemusíte už navíc tahat tlustou knihu.